Říjen 2017

PIŽMOŇ SEVERNÍ

31. října 2017 v 5:38 | Safaripark Press |  POLÁRNÍ a MOŘSKÝ SVĚT


Náš pár pižmoňů severních samec Jája a samice Pája jsou původní obyvatelé zaniklého Safari pod Klíčem. Jejich již druhý potomek je samička Jasmína. První tele pižmoně Jim, který se narodil již před více než pěti lety za dob Safari pod Klíčem, odcestoval do Dánska výměnou za býka gaura indického. V příštím roce plánuje vedení safariparku rozšíření chovu těchto zvířat.




Pižmoň severní je velké zavalité zvíře, dokonale přizpůsobené silným mrazům vysokého severu, které od dob mamutů do dnešních dnů přežilo jen v odlehlých a pustých místech kanadské Arktidy a severovýchodního Grónska. Ale i tady téměř vyhynulo během 19. století kvůli lovcům kožešin. Na poslední chvíli byly však vydány zákony na jejich ochranu. V rámci ochranářských programů byla zvířata na více místech svého výskytu opět vysazena, a tak dnes už znovu pižmoň oživuje kamenitou tundru i na Aljašce, západě Grónska, Tajmyrském poloostrově v Rusku a v Evropě ve dvou horských oblastech střední Skandinávie. Díky tvrdému režimu ochrany jejich počty stoupají a pohybují se mezi 50 až 60 tisíci zvířaty.
Pižmoň má klabonosou zakulacenou hlavou a poměrně krátké končetiny, o mnoho nižší než kráva, ale dosahuje skoro stejné hmotnosti 200-450 kg. Výška v kohoutku činí pouze 90-150 cm a jeho tělo je dlouhé 200-250 cm. Srst může měřit až 90 cm, takže na bocích sahá téměř k zemi. Na přední straně hlavy a končetinách je kratší. Zbarvení pižmoně je černohnědé až šedé, na hřbetě a čenichu světlejší. Mláďata někdy mívají na čele světlou skvrnu. Jeho ocas je hustě osrstěný a nápadně krátký. Oči i boltce jsou nápadně malé a čenich je porostlý srstí až k nozdrám. Pod tlamou má pižmoň husté "vousy" z prodloužené srsti. Nápadným znakem pižmoně jsou mohutné rohy u obou pohlaví. Měří až 70 cm, na čele se stýkají a jejich báze zde vytvářejí jakousi silnou "čelenku", od této báze se ohýbají směrem dolů a k ostré špici se hákovitě zahýbají.
Pižmoň je zvíře žijící ve skupinách. V mrazech polární noci vyhledávají pižmoni vichřicemi vyfoukané svahy kopců, kde je dostupná potrava v podobě větví, pupenů nízkých vrb, vřesovcovitých rostlin a uschlých travin.
Staří býci žijí samotářsky a jen v období rozmnožování se obklopují několika kravami. Říje začíná v druhé polovině září a trvá asi měsíc. Samci kolem sebe šíří pach, podle kterého dostalo zvíře české pojmenování. Jde se o výměšek žláz umístěných v srsti nad očima, který si vtírají do srsti na předních nohách. Býci mezi sebou urputně bojují o přízeň krav. V plném trysku se na sebe řítí ze vzdálenosti několika desítek metrů a zvuk rohů narážejících do sebe je slyšet na velkou vzdálenost.




Březost krav trvá 8 měsíců a telata se rodí v květnu. Od prvních dnů jsou schopna následovat matku i stádo. Plně se osamostatňují během prosince, kdy jsou odstavena matkou. Jalovice dospívají v 3 roce života, býčci o dva roky později. Pižmoni se mohou dožít až 35 let.
U pižmoňů se vyvinul jeden z nejlepších způsobů obrany u býložravců proti predátorům. Při objevení nepřítele se vylekaná zvířata rychle sbíhají do kompaktního kruhovitého tvaru. Natisknou se k sobě tak, že zadek mají vevnitř a hrozivou hradbou skloněných čel s nebezpečnými rohy vně kruhu. Uvnitř kruhu se nacházejí telata a slabší zvířata. Nejstarší a nejsilnější členové stáda provádějí proti nepříteli tryskové útoky, které odradí i vyhladovělou smečku vlků.
Na dnešních největších ztrátách pižmoňů se podílejí hlavně náhlé vpády teplého vzduchu vysoko na sever. Přežene-li se v zimě déšť, srst jim promokne, mrazem pak zmrzne "na kámen". Ležící pižmoni často přimrznou k zemi svou dlouhou srstí a už nevstanou. Tyto ztráty jsou dávány do souvislosti s možným globálním oteplováním zeměkoule.




Náš pár pižmoňů severních samec Jája a samice Pája jsou původní obyvatelé zaniklého původního Safari pod Klíčem. Jejich již druhý potomek je samička Jasmína. První tele pižmoně Jim, který se narodil již před více než pěti lety za dob Safari pod Klíčem, odcestoval do Dánska výměnou za býka gaura indického. V příštím roce plánuje vedení safariparku rozšíření chovu těchto zvířat.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

Domácí modely minulých let II.

29. října 2017 v 20:57 | správce safariparku |  MODELOVÁNÍ
Malé připomenutí mých výtvorů II. - mládě pižmoně a velemloci čínští. Dnes bych už šel asi na modelaci velemloků jiným postupem. Ačkoli to nevypadá, velemloci pro mě byli docela oříšek.










Domácí modely minulých let I.

27. října 2017 v 11:44 | správce safariparku |  MODELOVÁNÍ
Před časem jsem slíbil připomenout některé domácí modely. Zde je první část.


gorila horská - samice II.


gorila horská - samice I.



nosorožec sumaterský - samice


KŮŇ PŘEVALSKÉHO

27. října 2017 v 11:29 | Safaripark Press |  ASIE


Kůň Převalského (také kertag) je jediný žijící předek našeho zdomácnělého koně. Žije v soudružných dlouhodobých stádech, která cestují do velkých vzdáleností vyhledávat potravní zdroje - trávu, listy a pupeny. Vede jej starší klisna a jsou v něm ještě 2-4 další klisny, jejich mláďata a jeden hřebec, který se pohybuje na okraji stáda.Po březosti trvající 333-345 dní se rodí jedno hříbě.




Až do poloviny 19. století o něm věděli jen mongolští kočovníci, kteří putovávali po okraji pouště Gobi. Jeho objevením pro světovou veřejnost začal dobrodružný lov, který koně Převalského přivedl na pokraj vyhubení a ve volné přírodě byl zcela vyhuben.
Roku 1879 propátrával Nikolaj Prževalskij, plukovník a kartograf carské ruské armády, okolí hor Tachin Schack. Několikrát přitom zahlédl celá stáda divokých koní, která ale nedokázal identifikovat. Vzpomínky na vzhled těchto koní se nedokázal zbavit, a tak se na ně začal vyptávát místních obyvatel. Jeden lovec mu nakonec přenechal kůži uloveného koně. Przewalski ji odvezl do Moskvy a ukázal ji přírodovědci Poljakovovi. Ten ji prozkoumal, popsal a zaznamenal znaky divokého koně a pojmenoval ho po jeho objeviteli Przewalském.




Do Prahy kertagy přivezl obchodník se zvířaty Hagenbeck. Pražská Zoo má s chovem dobré výsledky a vede celosvětovou plemennou knihu tohoto druhu koně. Do roku 1988 se jen zde narodilo 150 hříbat a bylo tak možné vypustit několik jedinců zachráněného druhu zpět na pastviny v původní domovině. Je prudký a agresivní a je téměř nemožné ho zkrotit.




V asijské expozici safariparku samozřejmě tito koně nechybí. Prvním členem našeho stádečka byla klisna Laeticia. Pustupně byli dovezeni další koně a narodilo se i hříbě. I v budoucnu je v plánu další rozšíření počtu těchto koní v našem chovu.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

MARABU AFRICKÝ

26. října 2017 v 12:24 | Safaripark Press |  AFRIKA


Scottie a Susan,to jsou jména našich nových obyvatel africké expozice. Přesněji jde o čápy marabu, kteří sice nejsou až tak vzácná zvířata, ale jako zástupci afrických mrchožroutů nemohou v Safariparku chybět. Vzhledem k chladnému počasí jsou k vidění ve vnitřní ubykaci, odkud pocházejí i jejich první snímky,
Marabu africký či čáp marabu je velký brodivý pták, který obývá africký kontinent jižně od Sahary, téměř celou Střední, Východní a malou část Jižní Afriky. Spatřit ho můžeme jak ve vlhkých, tak ve vyprahlých lokalitách, často poblíž území obývaných člověkem.




Marabu je nepříliš vzhledný a masivní pták, dosahuje výšky nad 150 cm, hmotnosti kolem 9 kg a rozpětí křídel přes 3 m. Na rozdíl od většiny čápovitých dokáže marabu africký téměř celou hlavu i s krkem zatáhnout a skrýt pod peřím podobně jako volavky. Je nezaměnitelný díky velikosti, holé hlavě a krku, černým zádům a bílému břichu. Má narůžovělý až světle červeně purpurový vak, který se s nacpanou potravou dokáže zvětšit až na délku větší jak 30 cm od základu zobáku. Nápadný je i veliký růžovočerný lalok na hrdle. Pohlaví jsou si velice podobná, mladší pták má snědší peří a menší lalok.




Jako většina čápů je i marabu společenský pták. Jako ostatní čápi prožívá i marabu africký nepříliš hlučné, ale pozoruhodné námluvy, ve kterých hlavně samci využívají svůj lalok k vytváření nejrůznějších zvuků. Spolu s počátkem období dešťů staví poměrně velké stromové hnízdo, do kterého klade 2-3 vejce. Inkubační doba je 29-31 dnů a mláďata se rodí na počátku období sucha, kdy přichází velká úmrtnost zvířat díky nedostatku vody. Pohlavní dospělosti dosahuje zvíře zhruba ve čtyřech letech a v přírodě se mohou dožít i 40 let.
I přesto, že je marabu čáp, při hledání mršin se chová spíše jako sup. Vznáší se ve velké výšce a svůj velký zobák používá k roztrhávání zahnívajícího masa zdechlin. Marabu africký se však živí i živými živočichy, většinou drobnými, ale často i většími savci, plazy, ptáky, i obojživelníky, zvláště pak termity, rybami, sarančemi, kobylkami, housenkami, žábami, hlodavci, holuby, dokáže ulovit i dospělého plameňáka. Rád si pochutná i na vejcích krokodýlů, plameňáků a jiných druhů ptáků, která rozbíjí díky svému silnému a špičatému zobáku.
Je chován i v řadě českých zoologických zahrad.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

MUNTŽAK OBROVSKÝ

26. října 2017 v 1:41 | Safaripark Press |  ASIE


Safaripark pod Klíčem vzhledem ke své povaze (virtuální zoo) chová vedle nosorožců sumaterských další vskutku velmi vzácná zvířata - muntžaky obrovské. V zoologických zahradách podle všeho tento muntžak není chován a žije pouze volně ve své domovině. Samec se jmenuje Mark a samice Michelle.
Muntžak (Muntiacus) je rod asijských jelenovitých savců. Jde o nejstaršího známého jelena, je známý už z miocénu, z doby před 15-35 miliony lety. Současné druhy obývají jihovýchodní Asii od Indie a Srí Lanky po jižní Čínu, Tchaj-wan a indonéské ostrovy.
Protože žijí v tropech, nemají muntžaci sezónní říji a pářit se mohou během celého roku. Kromě období říje žijí spíše samotářsky. Samci mají krátké parohy, které mohou dorůstat, přesto k vzájemnému boji o teritoria používají spíše špičáky. Muntžak se vyskytuje v tropických a subtropických opadavých lesích, savanách a křovinatých lesích, a to až do výšky 3 000 m n. m. Je to velmi ostražité zvíře, které je aktivní jak ve dne, tak v noci. V případě nebezpečí vydává zvuky připomínající štěkání. Samec muntžaka se dožívá okolo 16 let a samice až 19 let. Nejčastěji se stává kořistí levharta. I když patří muntžaci mezi jelenovité, jsou to všežravá zvířata. Živí se různými rostlinami, jejich výhonky a semeny, ovocem, ale také ptačími vejci nebo i drobnými teplokrevnými živočichy. Muntžaci někdy dokonce požírají mršiny jiných zvířat. Potravu hledají na okrajích lesů a na opuštěných mýtinách. Nikdy se nevzdalují moc daleko od zdroje vody.




Muntžaci jsou zvířata, která v posledních letech vzbuzují velký zájem díky objevům nových druhů: od roku 1994 byly objeveny tři až čtyři nové druhy muntžaků. Ve Vietnamu byl v tomto roce objeven a popsán největší z dosud známých druhů, a to právě muntžak obrovský. Původně se řadil do nového rodu Megamuntiacus, ale po čtyřech letech vědci přehodnotili svůj postoj a zařadili jej do rodu Muntiacus. Vyskytuje v stálezelených lesích a váží asi 30-50 kg. Má červenohnědou srst. Kvůli kácení a pálení lesů a v kombinaci s lovem je považován za ohrožený druh.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia, Živa)


ANTILOPA KOŇSKÁ

25. října 2017 v 0:02 | Safaripark Press |  AFRIKA


Největší novinkou posledních dnů v africké expozici je pár antilop koňských, který rozšiřuje kolekci druhů afrických antilop v safariparku. Samec se jmenuje Aidan a samice Autumn. Do budoucna je zde velký předpoklad jak pořízení dalších dospělých jedinců, tak i narození mláděte.




Antilopa koňská je velká antilopa obývající otevřené lesy, suché buše a savany poblíž vody v jižní, východní, západní a střední Africe.
Tato antilopa dosahuje hmotnosti až 250 kg, výšky v kohoutku až 1 metr a délky těla až 2,6 m. Rozeznáváme asi 6 poddruhů, které se liší převážně zbarvením srsti. Nejčastějším zbarvením je rezavá, méně častěji se objevuje i šedá. Břicho má světlejší a na hlavě má typickou antilopí kresbu, zvláště kolem očí a čenichu má bílou kresbu. Obě pohlaví mají šedočerné rohy, samice však kratší a slabší. Má vztyčenou černou hřívu. Zvláštní jsou ušní boltce, které jsou dlouhé a na konci zakončené černými chloupky. Antilopa koňská má také dlouhý ocas 60-70 cm.




Antilopa koňská se z 90 % živí trávou, vzácněji listy a plody, což způsobuje, že potřebuje často pít. Většinou žije v nevelkých skupinách tvořených samicemi s mláďaty a dospělým, vedoucím samcem. Často ji lze spatřit i mezi stády zeber, impal, pakoňů, buvolů a pštrosů. Antilopa koňská umí skvěle skákat a běhat a proto se jim nejednou povede uniknout svým hlavním predátorům, kterými jsou lvi, levharti, psi hyenovití a hyeny.
Antilopy koňské jsou však vyhlášeny svou bojovností, kdy spolu samci bojují o harém a samice. Při těchto soubojích využívají svých dlouhých a ostrých rohů. V období rozmnožování odežene samec od stáda jednu samici, s kterou žije nějakou dobu v páru. Samice rodí po 9 měsíční březosti 1 mládě, o které poměrně dlouho pečuje a které dosahuje dospělosti ve věku 3 let. Mladí samci se poté sdružují do nevelkých mládeneckých stád.




Na území Česka chovají tuto antilopu např. v ZOO Liberec. Významným chovatelem je Zoologická zahrada Dvůr Králové, která je zapojena do reintrodukčních programů antilopy koňské.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)


KYNKAŽU

24. října 2017 v 0:26 | Safaripark Press |  STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA


Snad jedním z neroztomilejších druhů zvířat ve středo a jihoamerické expozici je kynkažu. Pár těchto tropických zvířátek u nás pobývá krátce od října 2017. Sameček se jmenuje Kolby a samička Katy.





Kynkažu je malá stromová šelma s dlouhým chápavým ocasem, příbuzná mývalům a nosálům, vážící 1 až 4 kg, s délkou těla 40-75 cm a ocasu 40 - 55 cm. Samci jsou větší než samice. Jejich srst je vlnitá, sametově hebká a velmi hustá, žlutohnědá s olivově zeleným nádechem, zlatohnědá nebo hnědá. Někteří kynkažu mají tmavý pruh na hřbetě.
Žije v tropických deštných pralesích Střední a Jižní Ameriky. Jedná se o samotářské, noční zvíře. Přes den spí v dutinách stromů, po setmění se vydává za potravou. Výborně šplhá, dokáže lézt po kmeni stromu hlavou dolů, a často si pomáhá svým chápavým ocasem.




Přestože je kynkažu šelma, živí se hlavně ovocem (fíky, banány, melouny nebo mangem). Tuto dietu doplňuje bobulemi, kůrou stromů i listy, nepohrdne ani malými obratlovci (žáby, ptáci nebo jejich vejce). Pojídá i hmyz. Kynkažu má dlouhý jazyk, který mu umožňuje lízat nektar i z hlubokých květů. V zajetí se krmí také medem. V tropickém deštném pralese plní důležitou roli opylovače, také roznáší semena rostlin.
Kynkažu se množí celoročně, samice přicházejí do říje každé 3 měsíce. Březost trvá 98-120 dní, samice v doupěti rodí jedno, zřídka dvě mláďata. Mládě rychle roste, během prvních 6 měsíců dvanáctkrát znásobí svou porodní hmotnost. Po 2 týdnech otevírá oči, v 7 týdnech již má chápavý ocas. Je odstaveno ve 3 - 5 měsících. Samci dospívají v 18 měsících, samice až ve 30 měsících věku. V zajetí se dožívají průměrně 24 let.




V přírodě mají mnoho nepřátel, jsou potravou dravých ptáků i jiných dravců, jako jsou jaguáři. Někdy jsou loveni lidmi, pro maso a kvůli kožešině. Největším nebezpečím je ale odlesňování. Kynkažu je zapsán v příloze II CITES a podléhá zákonu o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

MROŽ LEDNÍ

19. října 2017 v 20:21 | Safaripark Press |  POLÁRNÍ a MOŘSKÝ SVĚT


Safaripark chová skupinku mrožů, kterou jsme převzali z původního Safari pod Klíčem. Mrožům se u nás daří, o čemž svědčí narození mláděte. Vedení Safariparku počítá v dohledné doběs rozšířením skupiny o dalšího jedince.
Mrož lední je typickým zástupcem savců obývajících Severní ledový oceán, příležitostně i sever Atlantského oceánu a rozeznáváme u něj dva poddruhy - mrože pacifického a mrože atlantského.




Samec mrože je velké zvíře s mohutnými kly, sloužícími mroži k rozrážení ledu, k vylézání z vody, pohybu na souši, k odtrhávání korýšů a měkkýšů ode dna. Kly samců měří až 1 metr, samice má kratší - kolem 50 cm. Hmotnost klů může dosahovat od 3 do 6 kg.
Mrož lední je mohutné zvíře, samci váží kolem 1200 kg a samice 830 kg. Jejich kůže je silná 2 - 4 cm a tuk jim představuje v prostředí kde žijí obrannou funkci před silným mrazem. Samec je dlouhý do 3,2 m a samice až 2,7 m. Na souši je mrož pomalý, pohybuje se pomocí klouzání a předních končetin. Jeho nejlepším smyslem je hmat a jeho hmatové vousy ho dokáží upozornit i na malou kořist Horní strana čenichu je pokryta zrohovatělou kůží a slouží k prohledávání bahna a k hledání měkkýšů.




Mrož je společenské zvíře žijící ve skupinách, kde panuje přísná hierarchie, takže mladí mroži se musí zdržovat na okraji skupiny a uprostřed mají své místo silní samci s autoritou. Když se naskytne nepřítel (lední medvěd), spustí mroži, kteří ho zaznamenají varovný hvizd a upozorní celou skupinu na nebezpečí. Všichni mroži bleskově reagují a mizí pod vodou. Když je však napaden jeden mrož, ostatní ho neponechají osudu a přispěchají ihned na pomoc a začnou vyhrožovat svými kly. Medvěd si většinou netroufne zaútočit na větší skupinu a vyhledává spíše menší skupiny a slabší či starší jedince.
Mrožův jídelníček tvoří živočichové žijící při mořském dně (převážně červi, mlži, plži, garnáti), ale nepohrdne ani menší rybkou. Pro potravu se může mrož potopit až 100 - 200 m hluboko. Při dně hledá potravu pomocí hmatových vousů a díky proudu vystřikovaného z tlamy ji vybere. Tímto systémem umí oddělit měkkou část od skořápek či lastur a sníst pouze měkký vnitřek.





V období říje od dubna do června dochází u samců k boji o samice. Při soubojích dochází sice k bodným ranám kly, ale k smrtelným úrazům dochází jen zřídka. Vítěz získá vyšší postavení ve skupině a má přednost k přístupu k samicím.
Březost trvá zhruba 12 měsíců, samice rodí jedno,někdy dvě mláďata.Po narození dosahuje malý mrož délky až 1,5 metru a hmotnosti 75 kg. Matkou je kojen šest měsíců a dalších osmnáct o něj samice pečuje. O mláďata je ve skupině dobře postaráno a samice si své mládě krutě brání.
V Červeném seznamu ohrožených druhů (IUCN) je mrož zapsán jako "zranitelný druh".

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

Vyjímka potvrzuje pravidlo

17. října 2017 v 20:19 | správce safariparku
Moje pravidlo je, že od loňska nepořizuji nové modely od Bullylandu. Dnes jsem však udělal vyjímku a rozšířil mé stádečko buvolů o nového člena (zřejmě jeden z mála snesitelných modelů). Nadále však tvrdím, že Bullyland je díky měřítku většiny modelů a katastrofální kvalitě jejich zpracování totálně na chvostu. Zde je tedy foto oné vyjímky.



RYPOUŠ SLONÍ

17. října 2017 v 19:02 | Safaripark Press |  POLÁRNÍ a MOŘSKÝ SVĚT


Stejně jako v Safari pod Klíčem je součástí našeho safariparku expozice polárního a mořského světa. Jejím největším obyvatelem je rypouš sloní. Konkrétně rodinka těchto zvířat, obří samec Flynn, samice Felicia a jejich potomek Fabius. Kapacita expozice umožňuje chov více jedinců, a tak již dnes vedení Safariparku plánuje pořízení druhé rodiny rypoušů.





Rypouš sloní je největší tuleňovitý ploutvonožec a zástupce řádu šelmy na světě, který žije převážně na jižní polokouli v oblastech blízkých Antarktidě. Blízce příbuzný rypouš severní žije v Tichomoří, jmenovitě na pobřeží Kalifornie v USA.
Samci dosahují délky 4 až 6,5 m a váží 2 až 4,5 tuny. Samice jsou mnohem menší, dlouhé 2,5 až 3 m a váží mezi 400 a 900 kg. Krk mají tlustý a posetý hrbolky. Jejich potravou jsou ryby, malí korýši, sépie, rejnoci, olihně, za kterými se potápějí do hloubek 400-1000 m. Průměrná doba ponoru činí 20 minut.





Obrovský rypák samců připomínající chobot se uplatňuje v dvouměsíčním rozmnožovacím období. Rypouši většinu času tráví v moři (samci a samice žijí v moři kromě doby páření odděleně) a koncem zimy v září až listopadu (na jižní polokouli je to období jara) vycházejí na souš, kde se páří. Přitom téměř nepřijímají potravu a žijí ze zásob podkožního tuku. Samci se částečně vztyčují, řvou na soupeře a uštědřují si navzájem rány tělem i hlavou ve snaze získat dominanci. Rypák dokáží nafouknout, když je něco podráždí a tím vydávají mručení (nos působí jako ozvučná deska). Mládě se rodí po 350 dnech, včetně čtyřměsíčního opoždění - implantace zárodku. Váží při narození kolkem 40 kg a měří 1,2 m. Je kojeno 19-23 dní a matka se od něj v té době nevzdaluje. Během kojení ztratí až třetinu své tělesné hmotnosti. Po období rozmnožování a línání rypoušové sloní migrují na jih. Délka života rypoušů je 14 až 20 let.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

KRAJTA PÍSMENKOVÁ

4. října 2017 v 20:57 | Safaripark Press |  AFRIKA


V africké expozici chováme samici krajty písmenkové Aytu, která k nám přešla z původního Safari pod Klíčem. Jde o velmi agresivního jedince a při manipulaci s ní je třeba velké obezřetnosti.
Krajta písmenková je jedním z největších hadů světa dorůstajících délky až 7 m a hmotnosti kolem 100 kg. Obývá převážně západní Afriku od tropické oblasti až po jižní okraj Sahary. Žije v křovinách na březích řek, ve skalních jeskyních a termitištích. V dospělosti vyhledává spíše sušší biotopy, otevřené roviny savanového typu a řídké křoviny.




Krajta písmenková je aktivní spíše v noci, kdy nejčastěji loví. Její kořistí jsou potkani, zajíci a ptáci, opice, některé druhy antilop a divoká prasata. Na kořist většinou číhá z vyvýšeného místa, odkud se jí bleskovým výpadem zmocní. Kořist zabíjí uškrcením, jako většina krajt. Doma chovaní hadi přijímají potkany, králíky a morčata, občas můžeme zpestřit jídelníček slepicí. Velcí jedinci s chutí vezmou i zvíře velikosti 10 kg selete. Kořist polyká od hlavy. Pozře zvíře i s několikrát větším obvodem než had sám. Neváhá zaútočit i na na člověka. Jedinými dravci, kteří je loví, jsou krom psi hyenovití a hyena skvrnitá, ale loví hady jen do určité velikosti, pak se karta obrátí. Tento had je považován za nejagresivnější ze všech krajt.
Zbarvení krajty písmenkové je poměrně variabilní, žlutohnědé až šedohnědé, s červenohnědými až černými skvrnami na zádech. Skvrny jsou od středu světlé, a směrem k okrajům tmavší, až černé. Podobné, pravidelné skvrny tvaru půlměsíce se táhnou i po bocích hada. Klínovitá hlava s dvěma světlými pruhy u oka, a výraznými receptory na horní i dolní čelisti, je jen nevýrazně oddělena od těla.



K páření dochází v listopadu až březnu v okamžiku poklesu teploty okolí tak, aby snůška vajec byla na jaře. Samice klade v úkrytu až 100 kožovitých, bílých vajec, která chrání před predátory a teplotními výkyvy až do vylíhnutí. Inkubace trvá až 80 dní. Vylíhlá mláďata měří 40-60cm, dožívají se mezi 15 a 30 lety.
Ve své domovině jsou tyto krajty vybíjeny jako škůdci, nebo pro kůži a z pověrčivosti, že mohou zabíjet již pohledem. Jedinými dravci, které je loví jsou krom člověla psy hyenovití a hyena skvrnitá, nicméně loví hady jen do určité velikosti, pak se trend obrátí. Všeobecně se má zato, že tento had je nejagresivnější ze všech krajt.

(zdroj informací pro článek:Wikipedia)

GIBON LAR - BĚLORUKÝ

2. října 2017 v 18:40 | Safaripark Press |  ASIE



Safaripark pod Klíčem chová v asijské expozici rodinku gibonů lar, kterou se podařilo získat z Německa. Samec se jmenus Herkul, samice Venus a jejich synek Samson.




Gibon lar, též gibon běloruký je pravděpodobně nejznámějším druhem gibona. Jeho areál sahá od provincie Jün-nan na jihu Číny do Jihovýchodní Asie (Thajsko, Myanmar, Laos), vyskytuje se i na Sumatře do 2000 m n. m.Je vázaný na horní a střední stromové patro monzunového tropického deštného pralesa.Je vysoce specializovaný na život v korunách stromů. Má krátký nos, nízkou lebku a dopředu mířící oči, které umožňující prostorové vidění. Paže jsou delší než pánevní končetiny, prsty ruky jsou dlouhé a hákovité. Palec u nohy se může postavit do opozice vůči ostatním prstům. Giboni mají sedací hrboly, které jim umožňují spát ve větvích, ocas chybí. Srst je hustá a chrání gibona před deštěm, dlaně a plosky nohou jsou lysé. Existuje několik barevných variant, mohou být okrově zbarvení, béžoví, hnědočervení, tmavě hnědí i černí. Ruce, nohy a obruba obličeje jsou bílé. Dosahuje hmotnosti 4-7 kg a délky těla 45-60 cm.
Giboni jsou aktivní během dne. V korunách stromů přeskakují zavěšeni za dlouhé paže. Jedním skokem dokážou překonat vzdálenost až 10 m. V případě potřeby také přebíhají vzpřímeně po větvích a rovnováhu udržují rozpaženými pažemi. Žijí v malých rodinných skupinách. Jsou to jediní monogamní vyšší primáti s výjimkou člověka.
Svá teritoria si označují hlasitými zpěvy, které začíná samice hlasitým, dlouhým houkáním, na které následně odpovídá samec. Písně jsou zřejmě vrozené a kromě vyznačování teritoria slouží i k posílení svazku mezi partnery.
Giboni se živí ovocem, pojídají sladké a zcela zralé plody, krmí se i mladými listy a pupeny, květy a hmyzem. Hledáním potravy tráví většinu dne. Z korun stromů slézají jen výjimečně, pijí dešťovou vodu zachycenou v dutinách stromů zvláštním způsobem - do vody namáčejí hřbet ruky a kapky pak olizují ze srsti.




Rozmnožují se celoročně. Březost trvá asi 210 dní, pak se rodí jediné, lysé mládě. Je odstavenove 2 letech a zůstává s rodinou až do dosažení pohlavní dospělosti asi do 9 let věku. Dospívající gibon je poté vždy vyhnán rodičem stejného pohlaví. Gibon lar se může dožít 30 až 40 let.
V přírodě nemá gibon lar příliš nepřátel, je však ohrožen masivním odlesňováním a ztrátou přirozeného prostředí, stejně tak jako lovem kvůli masu a nelegálním odchytem mláďat pro obchod se zvířaty. Gibon lar je častým chovancem zoologických zahrad.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)