Srpen 2017

MAMBA ČERNÁ

31. srpna 2017 v 23:05 | Safaripark Press |  AFRIKA


Mamba černá je největším jedovatým hadem Afriky. Dorůstá délky 2,5 metru, může však dosáhnout i délky přes 4,5 metru. Zbarvení má nejčastěji šedé v různých odstínech, přičemž svrchní část těla je tmavší, spodní světlejší. Mamba černá je jedním z nejrychlejších hadů na světě, může vyvinout rychlost až 20 km/h.




Žije na jih od Sahary v savanách, polopouštích, travnatých a křovinatých oblastech. Pohybuje se spíše po zemi, na stromech méně. Její hlavní potravou jsou drobní savci, plazi a ptáci, které vyhledává čichem. Je to teritoriální had, který běžně před nebezpečím ustupuje. V ohrožení však zastrašuje, vztyčí hlavu co nejvýše, téměř do výše jednoho metru, zaoblí záda, což jí pomáhá udržovat rovnováhu vztyčené části těla, otevře tlamu, čímž odhalí inkoustově černou sliznici uvnitř tlamy, trochu rozšiřuje krk a pohybuje hlavou ze strany na stranu; současně syčí. Když nebezpečí nepomine, zaútočí.
Jed mamby vysoce toxický a je nebezpečný i člověku. Smrtelná dávka pro člověka je 10 až 15 mg, přičemž jedním kousnutím je do těla vpraveno přes 100 mg jedu . Proto je pro člověka kousnutí mambou téměř vždy smrtelné, jed působí velmi rychle, je nutné aplikovat specifické antisérum okamžitě po uštknutí. Smrt může nastat již do dvaceti minut. Antisérum je vzácné, nákladné a obvykle je mají při sobě pouze lidé, kteří předpokládají možnost setkat se s mambou.




Přesvědčení, že mamba černá cíleně útočí na lidi, je nedorozumění, protože mamba obvykle využije své rychlosti k tomu, aby unikla do bezpečí. Člověk totiž představuje největší nebezpečí, nikoli kořist. Mamby se obvykle snaží kontaktu vyhnout.
V africké expozici našeho Safariparku mamba samozřejmě nechybí a se zmijí gabunskou zastupují jedovaté africké hady. Jde o samici a byla pojmenována Mambelína.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)


MANDRIL RÝHOLÍCÍ

23. srpna 2017 v 18:10 | Safaripark Press |  AFRIKA


Mandril rýholící je opice z čeledi kočkodanovití, jež je nápadná pestře zbarvenými lícemi dospělých samců. Obývá oblasti Kamerunu, Konga, Rovníkové Guynee a Gabonu, kde mu jsou domovem tropické deštné pralesy, ale i zalesněné okraje savan, pobřežní lesy a v období sucha také kultivované plantáže.




Samec dosahuje hmotnosti až 40 kg, samice jsou poloviční. Mandrilové se pohybují převážně po zemi, dokážou ale i přeskakovat ze stromu na strom ve výšce 2 - 5 m. Každou noc si mandrilové vyhledávají nové stanoviště ke spánku, přičemž členové jedné skupiny nikdy nespí na jednom stromě. Živí se rostlinou i živočišnou potravou. Z rostlinné převažují plody, ale také listy, semena, ořechy, výhonky, manioky nebo plody olejníku. Z živočišné potravy převažují bezobratlí, ryby a krabi. Pojídá také ptáky a jejich vejce.




Mandril je aktivní přes den, kdy putuje napříč pralesem, není teritoriální. Početná skupina mandrilů je vedená jedním dominantním samcem. Období rozmnožování trvá od července do října. Březost trvá 250 dní, poté se rodí jedno mládě. To matka nosí nejprve na břiše, později na zádech.
Přirozenými nepřáteli mandrila jsou levharti, šimpanzi a hadi. Mandrilové patří dle IUNC mezi zranitelné druhy.
Safaripark pod Klíčem chová v současnosti rodinku mandrilů (samce Mannyho, samici Drillu a mládě - samičku Rillu) a vedle nich samostatně samce mandrila Edmunda, který čeká na vytvoření druhé rodinky (intenzivně mu sháníme protějšek).

(zdroj informací: Wikipedia)


Černý jaguár

22. srpna 2017 v 18:59 | Safaripark Press |  NOVINKY
Náš chov jaguárů se rozrostl o černě zbarveného samce jménem Dark, který k nám přicestoval z Německa. Má sice malou oční vadu ( jinak řečeno: darovanému jaguárovi na zuby nekoukej), ale ta mu bude časem odstraněna. Foto viz níže.






KLOKAN RUDÝ

18. srpna 2017 v 23:29 | Safaripark Press |  AUSTRÁLIE


Klokan rudý je největší žijící vačnatec. Jeho jméno není odvozené od barvy srsti, ale od barviva vylučovaného žlázou na prsou. Vyskytuje se ve velké části Austrálie, v největších počtech žije v otevřené savaně s lesíky. Žijí obvykle ve skupinách po dvou až deseti, přestože se v době sucha může nashromáždit u jezírka kolem 1 500 klokanů rudých.



Samec klokana rudého dorůstá 1,6 m a váží až 85 kg, samice jsou se svou délkou pod 1,1 m a maximální hmotností 35 kg viditelně menší než samci. Má štíhlé tělo porostlé krátkou, červenohnědou srstí, se svalnatým, 0,9 - 1 m dlouhým ocasem a nápadně dlouhými zadními končetinami, díky kterým dokáží velmi dobře skákat. Samice se obvykle ve zbarvení blízce podobá samci, většinou však má světlé břicho. Klokan rudý může při svých skocích dosáhnout rychlosti až 65 km za hodinu. Byly naměřeny skoky dlouhé až 12 m.




Klokan rudý je velmi dobře přizpůsoben suchým podmínkám australské savany. Potřebuje jen velmi málo vody a může přežít dlouhé období bez pití. Počet jedinců je proměnlivý rok od roku. Když je období dešťů, může populace čítat až 12 000 000 jedinců, ale v období sucha klesá na pouhých 5 000 000. Samice jsou březí jen když je dostatek dešťů a je dost zeleného rostlinstva. Za dlouhotrvajícího sucha se přestanou samcům tvořit spermie.
Klokan rudý je běžným druhem, v Austrálii ho pokládají za škůdce a loví ho pro maso a kůži. Jediným jeho nepřítelem mimo člověka jsou orel klínoocasý a pes dingo.




V zoologických zahradách je tento klokan chován zcela běžně a dobře se množí. Klokani rudí mají rádi rovné, holé a travnaté výběhy o velké ploše. V Safariparku pod Klíčem mají tito klokani v naší australské expozici optimální podmínky, o čemž svědčí poměrně početná skupina těchto zvířat, ve které nalezneme řadu mláďat.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)



KAKADU ŽLUTOČEČELATÝ

17. srpna 2017 v 23:13 | Safaripark Press |  AUSTRÁLIE


Australskou expozici bez papouška kakadu si snad ani není možné představit. V Safariparku zastupuje tyto papoušky samec kakadu žlutočečelatého Robin, který byl jedním z prvních ptáků již při založení původního Safari pod Klíčem.
Kakadu žlutočečelatý je velký papoušek z čeledi kakaduovitých. Velmi často bývá chován i v zajetí. Je jedním z bílých kakaduů. Rozdílného zbarvení je pouze tmavý zobák, šedé končetiny a žlutý ocas a chocholka. Ve volné přírodě bývá často zaměňován s podobným a blízce příbuzným kakaduem bílým.




Vyskytuje se na rozsáhlém území při východním pobřeží Austrálie, kde obývá rozsáhlé lesní porosty. V některých částech svého areálu rozšíření se skvěle adaptoval i k životu ve městech, v mnohých z nich je zase jeho početnost natolik vysoká, že je zde dokonce považován za škůdce.




Kakadu žlutočečelatý se ozývá výrazným chraptivým hlasem, který je slyšitelný i na velké vzdálenosti. Je proslulý také svou zvědavostí a inteligencí. Hnízdo si staví v dutinách stromu, kam následně klade 2 - 3 vejce, na kterých sedí střídavě oba rodiče po dobu 25 - 27 dní. Hnízdo opouští zhruba po 9 - 12 týdnech, v blízkosti rodičů však zůstávají ještě několik měsíců poté.
Stejně jako většina ostatních kakaduů náleží i tento druh mezi dlouhověké ptáky, ve volné přírodě se dožívá 20 - 40 let, v zajetí se však může dožít i výrazně vyššího věku.

(zdroj informací: Wikipedia)

EMU HNĚDÝ

17. srpna 2017 v 13:18 | správce safari |  AUSTRÁLIE


V Safariparku pod Klíčem mohou návštěvníci vidět dospělého samce emu australského, kterému říkáme Eman a žije je společném výběhu s klokany. Eman byl pořízen díky spolupráci se Zoo kontinentů před dvěma lety.V brzké době je plánováno pořízení samice, aby náš emu nebyl příliš osamocený.




Emu hnědý je druhý největší nelétavý pták světa a největší původní pták Austrálie. Váží 20-55 kg, měří 150-190 cm.
Emuové jsou hojní na většině území australského kontinentu, ale v Tasmánii byli vyhubeni. Obývají pestrou paletu biomů od zalesněných území až po polopustinné oblasti, které jsou pro ně nejtypičtější. Jeho hejna mohou mít i desítky členů. Také se chovají ve farmových chovech, pro maso, olej a kůži.
Emu je výborným běžcem. Dokáže vyvinout rychlost až 48 km/h, při které jsou jeho kroky dlouhé až 2,7 m.
Jako všichni pštrosi jsou i emuové všežraví. Upřednostňuje stravu v podobě semen, pupenů rostlin a ovoce. Příležitostně požírá i hmyz, drobné ještěry a hlodavce.




Také chování při rozmnožování je podobné jako u jejich afrických příbuzných. Do společného hnízda snáší několik samic, inkubace je cca 49-52 dnů. Vejce jsou zelená a váží až 900 gramů. Patří mezi nejmenší vejce u ptáků k poměru těla. Na hnízdě sedí samec, který pak mláďata vodí. V přírodě se dožívá kolem deseti let, v zajetí až 35 let. Na celém světě jich žije přibližně 700 000.




Jsou otužilí, stačí jim výběh a nevytápěná ubikace nebo podestlaný přístřešek. Tohoto využívají zoologické zahrady a je tedy možné tohoto nelétavého ptáka spatřit v nich často potkat.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia, chovzvirat.cz)

ĎÁBEL MEDVĚDOVITÝ

16. srpna 2017 v 23:18 | Safaripark Press |  AUSTRÁLIE


Ďábel medvědovitý (tasmánský čert), je od vyhubení vakovlka největší žijící dravý vačnatec. V současné době již žije pouze v Tasmánii. Vyskytuje se ve všech habitatech, včetně okrajů měst. Nejraději má suché lesy a pobřežní lesíky.
Je to spíše samotářské zvíře, ačkoli u potravy se jich schází více. Má zavalité silně osvalené tělo, velkou hlavu a ocas dosahující asi poloviny délky těla. Přední nohy jsou o delší než zadní. Na krátkou vzdálenost vyvine rychlost až 13 km/h. Srst je černá, časté jsou bílé skvrny nebo pruhy na hrudi a zadku. Samci jsou větší než samice. Průměrná délka těla samce je 65,2 cm, délka ocasu 25,8 cm, váha 8 kg. U samic jsou tyto hodnoty nižší. Délka života v přírodě je zhruba 6 let, v zajetí o něco déle. Z obličejové části a z vrcholku hlavy vyrůstají citlivé hmatové vousy, které pomáhají lokalizaci kořisti ve tmě, jakož i jiných příslušníků druhu. Při rozrušení dokáže vylučovat silný zápach srovnatelný se skunkem. Dominantními smysly jsou sluch a výtečný čich. Zrak je horší, díky noční aktivitě vidí černobíle. V poměru mezi silou skusu a velikostí těla má ďábel medvědovitý největší relativní sílu v čelistech mezi všemi žijícími savci. Sílu stisku je nutno připsat v poměru k tělu veliké hlavě. Má jedinou sadu chrupu, který během života stále pomalu roste.




Samice dospívají v druhém roce života. Samci bojují o samice, které se následně páří s dominantním samcem. Nejsou monogamní, takže samice se může pářit s více samci, pokud je samec občas nehlídá. Po 21 dnech březosti se rodí 20 - 30 mláďat, z nichž každé váží 0,18 - 0,24 gramu. Po narození začne tuhý boj o to, kdo se z vagíny dostane do kapsy. Jakmile se do kapsy dostanou, zůstanou přisátá na bradavce dalších 100 dní. Navzdory velkému počtu mláďat má samice pouze čtyři bradavky, takže v kapse nikdy nejsou více než čtyři mláďata. Přežívá více samic než samců. V kapse je vývin mláďat rychlý. Po 100 dnech opouštějí kapsu, váží zhruba půl kilogramu a vypadají jako zmenšené kopie rodiče. Na rozdíl od klokanů se do kapsy nevrací; místo toho zůstávají další tři měsíce v noře.




Ďáblové jsou soumračnými a nočními lovci, dny přečkávají v keřích nebo v noře. Pokud loví, tak hlavně malé domorodé savce, domácí zvířata, ptáky, ryby, hmyz, žáby a ještěry. Dokáží ulovit i menší druhy klokanů, většinou ale a více než ulovená zvířata požírají mršiny. Požírání kořistí je pro ně společenskou událostí - chraptivý hřmot a poštěkávání až houfu jedinců, kteří se sejdou u jedné mršiny, se často nese několik kilometrů daleko.
Ďáblové byli dlouhodo době vybíjeni stejně jako vakovlci. Po úhynu posledního vakovlka v roce 1936 bylo rozpoznáno nebezpečí možnosti vyhynutí i tohoto druhu a byla přijata opatření na jeho ochranu.
Původně byl tento druh veden jako zranitelný (tasmánským výnosem z roku 1995, australským z roku 2006). IUCN původně vedla tento druh jako málo dotčený (1996), nyní už je druh veden jako ohrožený (od roku 2008), a to díky epidemii rakoviny tváře, která byla zaznamenána v roce 1995 a pustoší jeho současnou populaci. Divoká populace je monitorována kvůli mapování výskytu choroby. Cílem je zjistit, zda se populace dokáží vzpamatovat. Rovněž se z lokalit přemisťují již nemocní jedinci v naději, že tímto opatřením pomohou ostatním ďáblům dosáhnout věku k rozmnožování. Vzhledem k tomu, že zatím není způsob, jak tuto nemoc léčit, se opatření omezují na zmíněné přemisťování a karanténu zdravých zvířat pro případ, že by populace v přírodě vyhynula. Jsou budovány pojistné nenakažené populace a zůstává v záloze chov v zajetí na australské pevnině. Ďábel medvědovitý nesmí být ze země vyvážen, proto je k vidění převážně v australských zoo.
Trojici těchto zvířat chová i náš safaripark. V australské expozici patří mezi atraktivní chovance, a to díky animovanému seriálu o tasmánském čertíku Tazzovi.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)



BIZON AMERICKÝ

15. srpna 2017 v 9:24 | Safaripark Press |  SEVERNÍ AMERIKA


V americké expozici se návštěvníci Safariparku mohou setkat se skupinou bizonů amerických, která vznikla postupně během posledních pěti let. Tato skupina se stále rozrůstá ať už dovozem nových dospělých zvířat, tak i odchovem mláďat. Bizonům dělají ve výběhu společnost vidlorozi.




Bizon americký je statné zvíře, největší savec Severní Ameriky ve dvou poddruzích - prérijní a lesní. V kohoutku měří až 160 cm, je dlouhý až 370 cm a váží až 1,5 tuny. Tělo je pokryto krátkou hnědou srstí, jež na přední části trupu přechází v delší chlupy, které mají na hlavě tmavou barvu. Poslední krční a první hrudní obratle mají dlouhé trnové výběžky, jež společně s mohutným svalstvem vytvářejí charakteristický hrb. Vzdálenost mezi rohy je až 50 cm. Bizoni mají 32 zubů - 24 stoliček a 8 řezáků. 50 cm dlouhá oháňka slouží k odhánění hmyzu.




Zrak mají slabý, rozeznávají pouze pohyb. Mají ale výborný čich - dokážou větřit až do 2 kilometrů, cítí trávu pod 30 cm sněhu. Ačkoli vypadají těžkopádně, v cvalu dosahují rychlosti 50 km/hod. Dožívají se až 20 let.
Prérijní bizon se původně vyskytoval na Velkých pláních od kanadské Alberty až po Mexiko, ale žil i daleko na východ od řeky Mississippi. Do poloviny 19. století však všichni bizoni vyskytující se východně od Mississippi vyhynuli. Méně početní lesní bizoni obývali lesnaté horské oblasti na západě Severní Ameriky.
Bizoni jsou přežvýkavci. Spásají traviny, zejména tzv. bizoní trávu. Lesní bizoni se navíc živí výhonky dřevin, žaludy a bobulemi.
Říje probíhá od května do září, kdy spolu bizoní býci urputně zápasí. Po devítiměsíční březosti rodí samice mládě, které kojí asi rok. Telata zůstávají u matky až do dospělosti, tj. do stáří tří až pěti let.




Bizoni mají jen málo přirozených nepřátel - kromě člověka to jsou medvěd grizzly, vlk a výjimečně také puma, která se však odváží pouze na telata. Před příchodem bělochů jejich počet dosahoval odhadem 30-70 milionů. Pro kočovné indiánské kmeny, které obývaly Velké pláně, byli nepostradatelnými zvířaty. Indiáni je sice lovili, ale vždy jen tolik kusů, kolik nezbytně potřebovali.





Bílí lovci nejprve zabíjeli bizony pro maso, jazyky a kůže, později jen pro jazyky a kůže. Indiáni se odmítali vzdát svých území ve prospěch bílých přistěhovalců, což vedlo ke konfliktům. Američtí kongresmani si uvědomovali, že život kočovníků je závislý na bizonech, a tak roku 1871 schválili zákon, jenž povoloval úplnou likvidaci bizonů.
Nastala opravdová jatka.V roce 1889 tak zbylo pouhých 542 bizonů, především v chráněných územích a v zoologických zahradách.
Záchrana přišla doslova za pět minut dvanáct. Roku 1905 byla založena Společnost na záchranu bizona, která se přičinila o zřízení bizoních rezervací v Oklahomě, Nebrasce, Jižní Dakotě, Montaně a Manitobě. Malé stádo bylo chováno i v Yellowstonském národním parku. Díky činnosti těchto lidí se početní stavy bizonů začaly postupně zvyšovat až na dnešních 300 000 kusů.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)


KOALA MEDVÍDKOVITÝ

11. srpna 2017 v 20:14 | správce safariparku |  AUSTRÁLIE


Vzácnými chovanci australské expozice jsou koalové, jejichž skupinku safaripark převzal z původního Safari pod Klíčem. Tato roztomilá zvířata jsou zjevně hlavním tahákem této části safariparku.
Koala medvídkovitý je známý australský vačnatec. Je jediným známým zástupcem čeledi koalovitých. Přestože se nejedná o medvěda, anglicky mluvící osadníci na konci 18. století ho pojmenovali medvídek koala díky jeho vnější podobnosti s medvědy.




Koalové se vyskytují v pobřežních oblastech východní a jižní Austrálie, od Adelaide až k jižní části poloostrova Cape York. V oblastech s dostatečnou vlhkostí, která je podmínkou růstu vhodných lesů, jsou populace koalů také výrazně rozšířeny do vnitrozemí.
Koalové jsou zavalitá zvířata těžká 8-12 kg a dlouhá 70 - 90 cm, mají delší uši a končetiny. Srst je hustá a měkká, v odstínech od popelavě šedé k hnědavé. Na břichu a ušních boltcích jsou bílé dlouhé chlupy. Pro šplhání ve stromech mají velké, ostré drápy. Na každé končetině je pět prstů, přičemž na předních končetinách jsou dva palce stojící proti ostatním třem prstům, které umožňují lepší uchopení větve. Na zadní končetině je protistojný palec pouze jeden. Koala je jeden z mála savců, který má otisky prstů podobné lidským - jejich odlišení bývá obtížné i při použití elektronového mikroskopu.




Zuby koaly jsou přizpůsobeny býložravému způsobu obživy, ostrý pár řezáků určených k uštipování listů je oddělen od stoliček širokou mezerou. Koala se živí téměř výhradně listy blahovičníků. Stejně jako vombati a lenochodi má i koala v porovnání s ostatními savci velmi pomalý metabolismus a tráví 16 až 18 hodin denně bez pohnutí, přičemž většinu tohoto času prospí. Koala nemusí pít, vystačí si s vodou obsaženou v potravě.
Samec koaly má, stejně jako velké množství vačnatců, rozeklaný penis. Samice má dvě oddělené dělohy, každou s vlastní boční pochvou, což je společný znak všech vačnatců. Dosahují dospělosti mezi druhým a třetím rokem života, samci mezi třetím a čtvrtým. Páření probíhá od prosince do března, kdy je na jižní polokouli léto. Samice může mít jedno mládě ročně a to přibližně po dobu dvanácti let. Dvojčata jsou vyjímkou. Březost trvá 35 dní. Existuje jen málo informací o délce života koaly, ale v zajetí se dožívají až 18 let.
Koalové byli na začátku 20. století téměř vyhubeni kvůli lovu pro kožešiny. Současná populace se stále ještě nezotavila z tohoto drastického snížení stavů. Organizací, která se věnuje ochraně koalů a jejich přirozeného prostředí je Australská Nadace pro koaly, která plánuje vyhlásit 40 000 km2 přirozeným prostředím pro koaly. Zároveň na základě přesvědčivých důkazů tvrdí, že stavy populací divokých koalů vážně klesají v celé oblasti výskytu tohoto druhu.
Australská vláda uvádí koalu na čelním místě seznamu druhů, jejichž ochranářský status je nutno posoudit. Vláda odhaduje celkové množství ve stovkách tisíc, jiné studie tvrdí, že ve volné přírodě zbylo jen 80 000 jedinců. Australská Nadace pro koaly odhaduje stavy na 100 000 jedinců.




Koalové, stejně jako většina původních australských zvířat, nemohou být dle zákona chováni jako domácí mazlíčci ani v Austrálii, ani kdekoli jinde. Jediní lidé, kterým je dovoleno chovat koaly, jsou pracovníci v útulcích pro zraněná divoká zvířata a občas výzkumníci.
Díky potravní specializaci je chov koal možný jen ve vybraných ZOO. Expozice musí být velké, prostorné, s vysokými parkosy s důrazem na vhodné mikroklima. Chov v ZOO mimo australské území je podmíněn pravidelným zajišťováním dostatečného množství čerstvých blahovičníkových větví a dodržování podmínek stanovených koordinátorem chovu.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)



KOZA ŠROUBOROHÁ

11. srpna 2017 v 9:13 | správce safariparku |  ASIE


Koza šrouborohá (též markhur) obývá rozptýlené lesy západního Himálaje. Kohoutková výška této kozy je až 115 cm, dosahuje hmotnosti max. 110 kg (samci), samice pouze 40 kg. Její srst je v létě krátká a zbarvena narudle šedě, v zimním období je srst delší a jasněji šedá. Na končetinách a hlavě má černé skvrny. Samci mají výrazně delší srst na krku. Obě pohlaví mají šroubovité rohy (samci až 160 cm, samice do 25 cm). Tmavě zbarvený ocas dosahuje délky 8-14 cm.




Obývá biomy v nadmořských výškách 500 až 3500 m, kde se živí trávou, listy a kteroukoliv dostupnou vegetací. Je aktivní převážně brzy ráno a v pozdním odpoledni, přes den odpočívá ve svých úkrytech. Samice tvoří většinou malá, stáda; samci žijí většinou samostatně.




V období rozmnožování spolu svádějí samci bouřlivé zápasy o samice. Při soubojích do sebe zapletou rohy a začnou se kroutit a přetlačovat až do doby, kdy jeden ze zápasníků nepadne k zemi. Samice rodí jediné mládě.
Podle Červeného seznamu IUCN je koza šrouborohá klasifikována jako druh blízko ohrožení díky lovu pro velice ceněné rohy. V zajetí je však počet koz šrouborohých stabilizován a chovají se v zoologických zahradách po celém světě.
Safaripark chová v asijské expozici v současné době mladého samce kozy šrouborohé jménem Raráš. Tto jméno získal díky své nevypočitatelné povaze.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)




ŽELVA OBROVSKÁ

10. srpna 2017 v 20:43 | Safaripark Press |  AFRIKA


Dalším ze dvou druhů velkých želv v našem safariparku je želva obrovská. V současnosti je u nás k vidění v počtu tří jedinců (dva dospělci aje jedno vládě). Želvy byly získány z chovů evropských zoo.
Želva obrovská je velká suchozemská želva. Žije v suchých, skalnatých oblastech Seychelských ostrovů a ostrova Aldabra v Indickém oceánu, izolovaná populace se nachází na ostrově Zanzibar a chované populace žijí v ochranářských parcích na Mauriciu a Rodriguesu. Obývají kamenité stepi a polopouště a travnatá území s křovinami. Vyskytují se jak individuálně, tak ve stádech, která mají tendenci shromažďovat se především na otevřených pastvinách. Vyhrabávají si podzemní nory nebo odpočívají v bažinách, aby si zachovaly chladnou hlavu během horkého dne a aktivní jsou v noci, kdy tráví čas hledáním potravy. Živí se listy, plody a výhonky rostlin, občas živočišnými zbytky. V jejich biotopu je malé množství vody, většinu jí přijímají z potravy. V zajetí jsou živeny ovocem a zeleninou, stejně jako rostlinnými peletami.





Samice kladou 9 až 25 měkkých vajec do důlku v půdě, který zahrabou a půdu udušou. Inkubace trvá 6 až 7 měsíců.
Tato želva patří mezi nejdéle žijící tvory na světě (až 160 let). Délka krunýře je až 120 cm a váha až 200 kg. Je druhou největší suchozemskou želvou. Karapax je hnědýa má tvar vysoké kopule. Mohutné nohy slouží také jako opora těžkého těla. Krk je dlouhý, což pomáhá želvě využít větví až do 1 metru od země jako potravy. I když jsou typicky pomalé a opatrné, jsou schopny značné rychlosti. Jsou také vynikajícími plavci.





V průběhu 18. a 19. století jejich počet poklesl v důsledku lovu a sběru vajec. Na některých ostrovech byly již vyhubeny. Dnes jsou vyhubením ohroženy. V poslední době jsou na trhu se zvířaty stále více k dispozici.
(zdroj informací: článek Wikipedia - upraveno)


PŘÍRŮSTEK U NOSOROŽCŮ

10. srpna 2017 v 8:32 | správce safariparku |  NOVINKY
Jednou z událostí posledních dnů je příjezd nové samice nosorožce tuponosého Gamby. Je to nová posila pro naši nosorožčí skupinu. Uveřejňuji její první fotky.






Lenochodi mají kámoše

9. srpna 2017 v 21:33 | správce safari |  NOVINKY
Novinka dnešního dne - nový lenochod, čerstvě nafocený. Jmenuje se Pablo a je to "tříprsťák". Dorazil k nám koncem července.