Červenec 2017

PAVIÁN PLÁŠTÍKOVÝ

21. července 2017 v 22:49 | Safaripark Press |  AFRIKA



Již druhý rok u nás žije samice paviána pláštíkového Hama. V posledních měsících vedení Safariparku zvažuje k Hamě pořídit další jedince a vytvořit tak menší rodinku či spíše skupinku těchto opic pro africkou expozici.
Paviáni pláštíkoví obývají skalnaté hory Etiopie, Súdánu a Arabského poloostrova. Živí se rostlinnou i živočišnou potravou. Žijí v tlupě, která může mít až 100 členů, kde vládne neomezeně vůdčí samec. Má takovou autoritu, že může pouhým pohledem, gestem či hlasovým projevem ukončit i rvačku podřízených samců. Každý ze samců má svůj vlastní harém samic (až po deseti samicích), které si vybírá už mladé a sám si je vychová. Mají na 60 dorozumívacích zvuků. Jsou velmi odvážní a zaleknou se málokoho.




Samci dosahují hmotnost 20-30 kg, samice 10-15 kg, délka těla okolo 76 cm. Mají krátké končetiny uzpůsobené k pobytu na zemi (šplhat umějí, ale nejsou příliš obratní, na zemi se pohybují rychleji). Barva srsti je šedavá, samci mají stříbřitou hřívu.
Samice je březí přibližně 190 dní po kterých přivádí na svět jedno osrstěné mládě.
V přírodě se dožívají 25 let, v zajetí až 37. Pavián pláštíkový patří mezi málo dotčené druhy.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)


VIDLOROH AMERICKÝ

20. července 2017 v 23:47 | Safaripark Press |  SEVERNÍ AMERIKA


Vidloroh je nejrychlejší savec Severní Ameriky, který představuje přechod mezi jelenovitými a turovitými.Žijí na Velkých pláních, vyskytují se až do Skalnatých hor a polopouštních oblastí na jihozápadě USA a na severu Mexika.
Vidloroh je vysoký v kohoutku kolem 1 metru, dlouhý do 140 cm a dosahuje hmotnosti až 60 kg. Tělo má porostlé světle hnědou srstí, břicho a spodní části hlavy a krku jsou bílé. Ocas je obklopen dlouhými bílými chlupy,v případě ohrožení se naježí, což je varování pro ostatní členy stáda. Své vidlicovitě rozvětvené rohy, jejichž konce jsou ohnuté dozadu, na rozdíl od jiných rohatých sudokopytníků každoročně shazuje. Samci se od samic liší černým zakončením čenichu a delšími rohy. Vidlorozi mají výborný zrak. Na vzdálenost 8 kilometrů dokážou běžet rychlostí 65 km/h díky velkým plícím, objemnému srdci a široké průdušnici. Dožívají se 10 let. Vidlorozi jsou přežvýkavci. Spásají traviny a větve keřů, v případě nedostatku i kaktusy. Velmi dobře snášejí žízeň.




Říje probíhá od září do poloviny října, kdy kolem sebe samci vytvoří skupinu tří až čtyř samic. V květnu až červnu se rodí mláďata, většinou dvojčata, která váží přibližně 2 kg. Matka je rozmístí do úkrytů vzdálených od sebe asi 100 m, kam je chodí kojit. Jestliže je jedno mládě napadeno predátorem, druhé tak má šanci uniknout. Samečci mají našedlou srst, jež po třech měsících zhnědne. Do jednoho roku se objevují rohy.




Vidlorohy potkal podobný osud jako bizony. Když se na americký Západ dostali první běloši, za jedno století se díky vybíjení početní stavy vidlorohů snížily ze 40 milionů na 19 000 kusů. Byla naštěstí včas přijata ochranná opatření, díky jimž se jejich populace začala opět zvětšovat (v současnosti čítá kolem 400 000 vidlorohů).
V Safariparku pod Klíčem lze spatřit trojici vidlorohů, která obývá v severoamerické expozici výběh prérie společně s bizony. V příštích letech bychom rádi doplnili toto trio o další jedince.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)



KROKODÝL MOŘSKÝ

18. července 2017 v 10:34 | Safaripark Press |  AUSTRÁLIE


Krokodýl mořský je největší z žijících krokodýlů. Průkazně byly zdokumentovány exempláře dlouhé 6 metrů a vážící kolem 1 tuny.
Jak už název druhu napovídá, je domovem zejména v přímořských oblastech, nemá ale problém žít i ve vnitrozemských řekách a bažinatých oblastech často až mnoho set kilometrů ve vnitrozemí.




Jeho oblastí rozšíření je východní břeh Indického subkontinentu, Srí Lanka, prakticky celá Zadní Indie zahrnující Bangladéš, Barmu, Laos, Thajsko, Kambodžu, Vietnam a Malajsii. Dále Filipíny, Indonésie, Brunej, Papua Nová Guinea, Palauské a Šalamounovy ostrovy, souostroví Vanutu, Nové Hebridy a severní Austrálie.Zprávy z 18. století hovoří dokonce o pozorování zřejmě náhodných tuláků na japonském vulkanickém ostrově Iwo Jima, souostroví Rjukjů a dokonce u hlavního japonského ostrova Honšů. Spekuluje se i o historickém sporadickém výskytu v jižní Číně a dokonce na Seychelských ostrovech v Indickém oceánu. To je ale minulost. V mnoha uvedených státech jsou jeho stavy značně zredukovány, například v celém Thajsku přežívá jen posledních několik desítek kusů.




Počet těchto krokodýlů je v současnosti odhadován na 200 - 300 tisíc jedinců. V Austrálii je to 100 - 150 000 ks, poměrně dobrá situace je i v Papui Nové Guinei, kde jsou aktivní ochranářské projekty úspěšné a přinášejí výsledky. Tím se inspirovala i Indonésie a výsledky jsou též patrné.




Přestože má krokodýl mořský na zadních končetinách mezi prsty plovací blány, plave pomocí vlnění svalnatého ocasu. Dokáže uplavat vzdálenost více než 1000 km po moři. V potravě není vybíravý. Mláďata se zprvu živí hmyzem, měkkýši a pulci. Dospělí loví malé kraby, želv přes obojživelníky a ryby až po velké savce. Na kořist útočí z vody, rychle ji popadnou, stáhnou do hloubky a utopí. Krokodýli loví kořist také zespoda ve vodě a útočí na měkké břicho. Do kořisti se zakousnou a čelistmi a otáčením z ní rvou kusy masa. Krokodýl mořský útočí i na člověka, ročně má na svědomí kolem 300 životů.




Samice krokodýla mořského dospívají v 10 letech, samci kolem16 let. Samice klade až 60 vajec, která zahrabe asi 0,5 metru hluboko do bahnité půdy, 50 až 60 metrů od břehu toku nebo nádrže. Na snůšku navrší kupu listí, větví a bahna vysokou 1 m a v průměru měřící až 9 m. Toto hnízdo hlídá až do vylíhnutí mláďat, ukrytá v louži, kterou si vyhrabe ve vlhké půdě. Mláďata se z vajec líhnou obvykle po dvou měsících, v nepříznivých podmínkách později. Matka střeží mláďata, která měří kolem 25 cm, po několik dní.
Vzhledem ke své velikosti nebývá krokodýl mořský často chován v evropských zoo a privátních chovatelských zařízeních.
V Safariparku pod Klíčem je k vidění od července 2017 velký samec tohoto krokodýla Gaos a o poznání menší a mladší samice Gamera, která u nás žije již delší dobu.

(zdroj informací pro článek: Krokodýlí zoo Praha a Wikipedia)



KOJOT PRÉRIJNÍ

13. července 2017 v 20:29 | Safaripark Press |  SEVERNÍ AMERIKA


V severoamerické expozici nemůže chybět typická šelma, kterou je kojot. Vedle bizonů, vidlorohů a psounů je to vlastně další nejtypičtější obyval severoamerických prérií. Momentálně mohou návštěvníci spatřit samici s mládětem.
Kojot prérijní je psovitá šelma, jejíž jméno pochází z aztéckého slova coyōtl. Je vysoký v kohoutku 60 cm a dlouhý 100 cm a váží až 20 kg. Kojoti dříve žili na skalnatých rovinách v severním Mexiku, odkud postupně pronikli dále na sever. Dnes je nalezneme v celé Severní Americe, od pouští a polopouští na jihozápadě až po Aljašku.
Kojot loví hlodavce, malé ptáky, různé vodní živočichy, ale i vidlorohy. Dokáže vyvinout poměrně velkou rychlost, na vzdálenost 1,5 km až 48 km/h a na kratší i více. Živí ale i zdechlinami, v blízkosti lidských sídel požírá odpadky. V nouzi se dokáže spokojit jen s trávou a ovocem.




Kojotí říje probíhá od února do března, samci mezi sebou bojují, konečná volba však závisí na feně. Vzniklé páry spolu zůstávají po celý život. Před porodem si samice za pomoci partnera buduje doupě jako útočiště pro ni a pro štěňata. Někdy kojoti obsadí jezevčí nebo liščí noru. Po 9 týdnech březosti vrhá fena 4 - 10 mláďat, která kojí 7-10 týdnů. Ve stáří 3 - 4 týdnů jsou štěňata schopna přijímat pevnou stravu. Samec se stará o potravu a hlídá okolí brlohu. Dovnitř ale nevstupuje. Do dosažení dospělosti (20 měsíců) doprovázejí mladí kojoti rodiče, pak se osamostatňují a zakládají si vlastní rodiny.




Kojoti žijí v párech nebo v rodinných smečkách. Hlídají hranice svého teritoria, jež si značkují močí a trusem.Kojot v mytologii Indiánů často vystupuje jako šprýmař, potměšilý šibal, který na jedné straně ostatním tvorům pomáhá, ale na druhé si z nich tropí nejapné žerty nebo se je snaží přelstít, aby získal to, co chce. Ne vždy mu ale plány vyjdou. Některé kmeny indiánů ho považují za stvořitele světa. Podle Navahů kojot přinesl na svět smrt, aby zabránil přelidnění. Kojota uctívali také Aztékové, a to v podobě božstva hudby a tance jménem Huehuecoyotl "Stařík kojot". Slovo kojot pochází z aztéckého jazyka nahuatl, kde má podobu coyotl. V aztéckém umění se často objevuje motiv kojota na péřových mozaikách, sochách, reliéfech či ilustracích v kodexech.
Bílí farmáři jsou ale názoru, že kojoti jsou úhlavními nepřáteli jejich stád dobytka a nemilosrdně je střílejí. Ročně je tak zabito na 90 000 kojotů. Ve skutečnosti kojoti napadají ovce a telata pouze tehdy, není-li v oblasti dostatek potravy.

(zdroj informací: Wikipedia - zkráceno)


MEDVĚD KODIAK

13. července 2017 v 18:56 | správce safari |  SEVERNÍ AMERIKA


Medvěd kodiak byl chován v Safari pod Klíčem již od počátku jeho existence a nejinak je tomu i v našem následovnickém safariparku, kam původní kodiaci přešli. Samec Bodie i samice Agatha se neztratili, ale jsou stále zde. V safariparku k nim přibyla další mladší medvědice. Jmenuje se Angelina a vedení safariparku si od ní slibuje odchov mláďat. Agatha je už poněkud starší dáma, která je vůbec naším prvním kodiakem a v současné době si užívá medvědí důchod v samostatné ubykaci.




Medvěd kodiak nebo jen jednoduše kodiak, je nejen největší poddruh medvěda hnědého rozšířený pouze na ostrově Kodiak u jižního pobřeží Aljašky, ale i jedna z největších suchozemských šelem planety.
Kodiak je spolu s ledním medvědem největším žijícím zástupcem své čeledi. Často bývá i více než 3,2 m dlouhý a mnohdy váží i více než 780 kg. Vzhledově se nejvíce podobá medvědu hnědému kamčatskému, od kterého se liší velikostí i o něco tmavším zbarvením srsti.




Žije samotářským způsobem života a brání si rozsáhlé teritorium, které je však díky vyšší dostupnosti potravy nejmenším v porovnání s jinými medvědovitými šelmami. Průměrná hustota populace je 285 jedinců na 1 000 km2. Kodiak je všežravec a většinovou část jeho potravy tvoří rostlinná strava. Živí se rostlinami, lesními plody, rybami, občas útočí i na mnohem větší zvířata, např. na jeleny nebo hospodářský dobytek až do velikosti tura domácího.
Kodiak se páří během května a června a se svým druhem zůstává obvykle několik týdnů. Samice rodí během nepravé hibernace (zimního spánku) 2-3 mláďata.




V současnosti jsou všechny populace medvěda kodiaka zdravé a schopné rozmnožování a v některých lokalitách se jejich početnost stále výrazněji zvyšuje. Počet volně žijících jedinců však není zdaleka tak vysoký, a odhaduje se průměrně na 3 500 kusů. I přesto je ve většině lokalitách povolen odstřel a každoročně bývá zabito zhruba 180 jedinců, z čehož bývá až 75 % samců.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)



LEV BERBERSKÝ

12. července 2017 v 21:44 | správce safari |  AFRIKA


Lev berberský je v přírodě již vyhynulý poddruh lva. Lev berberský se v minulosti vyskytoval v severní Africe ve státech Maroko, Alžírsko a Tunisko. Zde obýval především lesnaté kopce a hory v pohoří Atlas. Pro svůj majestátný vzhled a hustou hřívu byl lidmi po staletí pronásledován a loven. Od roku 1962 nebyl zaznamenán jeho výskyt v přírodě. V současné době jsou lvi berberští rozmístěni pouze v zoologických zahradách a v soukromých chovech.




Všichni čistokrevní berberští lvi, kteří jsou dnes chováni v zajetí, jsou potomky lvů ze soukromé menažerie marockého krále v Rabatu. Je tedy nesmírně těžké dávat dohromady nové, nepříbuzné páry. Mnohde se objevují jejich kříženci.




Tento poddruh lva má žlutohnědou srst. Samci mají mohutnou hřívu, která u některých jedinců zasahuje přes břicho, až do slabin. Na konci ocasu má lev chomáček chlupů hnědé barvy. Výška v kohoutku je u samců 90 - 100 cm, samice jsou o něco menší než samci. Délka těla u lvic je až 250 cm, u lvů až 280 cm. Samci dosahují hmotnosti až 190 kg, samice 160 kg. Délka březosti lvic je kolem 110 dnů. Následně rodí 2 - 4 mláďata.





Lev obecně je jediným sociálním druhem z kočkovitých šelem, žijícím ve smečkách. Základem smečky je skupina příbuzných samic, ke kterým se přidává jeden nebo více jim nepříbuzných samců. Většinou se z celé samčí skupiny ve smečce rozmnožují jen 1-2 nejsilnější samci.




Lvi jsou hlavně nočními predátory, loví ve smečkách, složených převážně z mladých lvů i lvic. Celý lov je dokonale koordinován. Část lvic štve vybranou kořist a zbytek tlupy útočí ze zálohy. Lev se kořisti pověsí na krk a silným stiskem do oblasti průdušnice jí zabrání v dýchání. Živí se převážně antilopami, zebrami, buvolci a prasaty bradavičnatými. Z větších zvířat útočí na mláďata žiraf, hrochů a slonů. Potravou mohou být i ptáci, hlodavci a plazi.
Safaripark pod Klíčem chová v současnosti skupinu těchto lvů, mezi nimiž je chována i jedna zcela atypická bílá berberská lvice, jejíž potomek toto zbarvení zdědil. Kromě berberských lvů je u nás chována smečka východoafrických lvů, která bude představena samostatně. MrkajícíSmějící se

(zdroj informací pro článek: zoo Liberec a Wikipedia)



VLK HŘIVNATÝ

12. července 2017 v 17:44 | Safari Press |  STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA


Vlk hřivnatý ( také pes hřivnatý), domorodci zvaný jako "Guarou", je psovitá šelma obývající Jižní Ameriku, především území Brazílie, severní Argentiny, Paraguaye, jižní Bolívie a jihovýchodního Peru. Jeho domovem jsou křovinaté lesy a savany s bažinatým povrchem a bujnou vysokou vegetací.
Vlci hřívnatí dorůstají délky 95-107 cm, s ocasem dlouhým 35-49 cm. V kohoutku měří 70-90 cm, váží 20-25 kg. Svým vzhledem vlk hřivnatý připomíná spíše lišku s extrémně dlouhýma nohama a nápadnou hřívou přes ramena. Dlouhé nohy mu umožňují vidět přes vysokou trávu, zkosené drápy usnadňují pohyb v bažinatém prostředí. Je mimochodníkem. Je znám pro svůj silný zápach a někdy se mu pro to říká skunčí vlk.




Samec a samice obývají společné teritorium ale většinou se setkávají pouze v době páření. Páření probíhá na konci jara, 2-5 mláďat přichází na svět v průběhu srpna a září. Mláďata dospívají v jednom roce. Dožívají se asi 16 let. Vlci hřivnatí jsou monogamní, na celý život mají jednoho partnera.
Vlk hřívnatý je všežravec. Loví menší a střední savce jako jsou hlodavci (morčata, zajíci), dále pak ptáky a ryby. Přes 50 % jeho jídelníčku tvoří rostlinná strava - cukrová třtina, různé hlízy a ovoce (zvláště vlčí jablko - Solanum lycocarpum). Široké patro tlamy mu umožňuje drtit ovocné plody. Loví především za soumraku a v noci.
Dle IUNC jde o téměř ohrožený druh (Nearly Threatened), který může být v blízké budoucnosti ohrožen vyhynutím, ale stále ještě nesplňuje podmínky pro zařazení do stupně ohrožený.
V jihoamerické expozici momentálně mohou návštěvníci vidět samce Archibalda, kterého jsme získali z Německa. V současnosti je řešena otázka pořízení samice vlka hřivnatého.

(zdroj informací pro článek: zoo Liberec a Wikipedia)



MRAVENEČNÍK VELKÝ

7. července 2017 v 23:28 | Safari Press |  STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA


V jihoamerické expozici nemůžou chybět mravenečníci, přesněji mravenečníci velcí. Momentálně u nás chováme samce Koliho, samice Antru a Pellu a jedno mládě jménem Stan.



Mravenečník velký je největší druh mravenečníka obývající pastviny, listnaté a deštné lesy Střední a Jižní Ameriky.
Dorůstá až 2 m na délku, hmotnosti až 65 kg a ocas měří 90 cm. Má velmi husté a drsné chlupy, které jsou nejdelší na ocase. Mravenečník velký je zbarven šedě nebo hnědě, charakteristickým znakem je černá protáhlá skvrna, bílý ramenní pruh, masivní končetiny s třemi ostrými drápy, trubkovitý čenich a malý obličej s drobnýma očima a ušima. Jeho tenký jazyk je až 60 cm dlouhý, velmi rychle jím kmitá a při lovu potravy ho pokrývá lepkavá slina, zachycující drobný hmyz, hlavně mravence a termity. Pro hledání potravy používá svůj dobře vyvinutý čich. K potravě se dostává pomocí ostrých drápů, kterými rozbíjí termitiště a mraveniště. Mravenečník nemá žádné zuby. Nahrazují je výrůstky v ústech a ve svalnatém žaludku.




Mravenečník většinu roku žije samotářsky. V blízkosti lidských obydlí je aktivní převážně v noci, v odlehlejších oblastech spíše ve dne, přičemž často odpočívá ve stínu stromů a keřů, v opuštěných norách nebo dutinách. Při spánku si tělo přikrývá svým dlouhým a huňatým ocasem. Při chůzi došlapuje na klouby prstů, aby chránil před opotřebováním dlouhé drápy.
Samec mravenečníka velkého se před pářením samici předvádí a čeká na samiččino svolení se s ní spářit. Samice po 190 dnech březosti rodí mládě vážící kolem 1,3 kg. Prvních týdny přečkává na zádech matky, která jej takto přenáší. Samice ho odstavuje zhruba v 6 měsících. Pohlavní dospělosti dosahujeve věku 2,5 až 4 let. Mravenečník velký se může dožít až dvaceti pěti let.
Pokud se cítí mravenečník ohrožený, postaví se na zadní končetiny, přičemž mu ocas pomáhá na udržení rovnováhy a velice rychle začne sekat svými ostrými drápy, což může být pro jeho predátory, které tvoří kočkovité šelmy jako např. jaguár nebo puma velice nebezpečné. Většinou tedy tento obranný manévr uspěje.
Mravenečníky velké nejvíce ohrožuje hromadná ztráta lokalit, ale také lov. V současné době patří podle IUCN do kategorie zranitelných druhů.

(zdroj informací: Wikipedia)


KROKODÝL SIAMSKÝ

7. července 2017 v 9:11 | Safari Press |  ASIE


Krokodýl siamský je středně velký krokodýl vyskytující se ve volné přírodě v Thajsku, Vietnamu, Barmě a Laosu. Preferuje pomalu tekoucí vody (bažiny, řeky a některá jezera). Samci jsou dlouzí kolem 3 m, občas tuto hranici přesáhnou. Dospělci jsou zbarveni tmavě hnědě s černými pruhy a skvrnami na těle i ocase. Mláďata jsou dospělcům podobná, jsou zlatavohnědě zbarvena s černými pruhy na ocase i těle. Dospělci se od nedospělých kusů liší i širším čenichem.




O způsobu života tohoto krokodýla víme málo, loví hlavně ryby, ale též obojživelníky, plazy a možná i savce. Zvířata dosahují dospělosti kolem 10 let. Samice staví kopcovité hnízdo asi mezi dubnem a červnem a něj klade 20 až 50 vajec. Inkubace trvá zhruba 80 dní a po úzkostlivém volání samice mláďata vysvobozuje z hnízda a přenáší k vodě. Jak dlouho a zdali vůbec střeží matka svá mláďata po narození, není jasné.




Kvůli přílišnému lovu a ztrátě biotopu patří krokodýl siamský mezi kriticky ohrožené druhy. V roce 1992 byl považován za vyhynulého. Četné průzkumy a záznamy prokázaly přítomnost menší populace v Thajsku, Vietnamu a větší populaci v Barmě a Laosu. V březnu roku 2005 ochránci přírody nalezli hnízdo s mláďaty krokodýla siamského v jižním Laosu v provincii Savannakhet.Jejich počet ve volné přírodě se pohybuje do 5000 kusů.
V Thajském národním parku Bang Sida probíhá projekt reintrodukce krokodýlů siamských zpět do přírody. Díky tomu bylo do volné přírody na málo přístupných místech vypuštěno několik mladých krodýlů siamských.
V Safariparku v současné době žije v asijské expozici samec tohoto krokodýla Nestor. Pořízení vhodné samice je poměrně složitější a zřejmě dlouhodobější záležitostí.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)


KROKODÝL BAHENNÍ

6. července 2017 v 22:05 | Safaripark Press |  ASIE


Krokodýl bahenní je velký druh krokodýla obývající Indii, Bangladéš, Srí Lanku, Pákistán, Nepál, jižní část Íránu a pravděpodobně i Indočínu.




Krokodýl bahenní se podobá krokodýlu nilskému, je však menší a má širší, tupý čenich. Mláďata jsou tmavě zbarvena s černými křížovitými pruhy na těle i ocase. Tělo dospělců je zbarveno šedě až šedozeleně. Krokodýl bahenní patří mezi větší druhy krokodýlů, vzácně dorůstá délky 5 m, zpravidla však měří do3 m. Pod kůží má vyvinuty kostěné plátky (osteodermy), které ho chrání před zraněním a díky nimž není loven v takové míře jako jiní krokodýli.
Samice po spáření, v období sucha budují hnízda v podobě prohlubně v zemi. Kladou obvykle 25 až 30 vajec, která se vyvíjí až 75 dnů a mláďata po vylíhnutí měří kolem 30 cm. Samice dosahují pohlavní dospělosti ve věku 6 let a samci ve věku 10 let.




Mláďata se živí vodními bezobratlými, korýši, hmyzem a občas i malými rybkami. Dospěláci dokáží ulovit i savce ve velikosti jelena nebo buvola, ale častěji se živí rybami, obojživelníky, plazy, ptáky a středně velkými savci.

Krokodýl bahenní byl jako většina krokodýlů v minulosti nejvíce ohrožován lovem pro svou kůži, ale v současnosti tento druh ohrožuje spíše drastické ničení jeho přirozených biotopů a úmrtnost v rybářských sítích.
O počtu krokodýlů bahenních ve volné přírodě se stále spekuluje. Největší populace jsou na Srí Lance (2000 zvířat). Je sice pravda, že více zvířat je v Indii (3 až 5 tisíc), ale zde jsou rozděleny do 50 menších populací. Krokodýl bahenní je v současnosti v Červeném seznamu IUCN zapsán jako zranitelný druh.
Safaripark v současnosti může představit pár těchto asijských krokodýlů - samce Klapa a samici Zubejdu. Oba byli získáni přímo z Indie.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)



ALIGÁTOR SEVEROAMERICKÝ

5. července 2017 v 21:00 | Safari Press |  SEVERNÍ AMERIKA


Aligátor severoamerický je jeden ze dvou žijících druhů aligátorů. Obývá jihovýchod USA, kde žije v močálech, řekách nebo bažinách, které se často překrývají s oblastmi, obývaných lidmi, útoky jsou ale ojedinělou záležitostí. Aligátoři se lidí spíše bojí a většinou se jim snaží vyhýbat, většina útoků je způsobena jejich krmením lidmi.



Aligátor má velké, tmavé, silné tělo se silnými končetinami, širokou hlavou a velice silným ocasem. Samci dosahují většinou délky do 5,5 m. Ocas je téměř stejně dlouhý jako zbytek aligátorova těla a funguje jako kormidlo při plavání nebo občas jako zbraň při ohrožení. Rána ocasem může představovat u menších živočichů smrt, u člověka velice vážné zlomeniny.




Aligátoři žerou ryby, ptáky, želvy, savce a obojživelníky, mladí jedinci drobné bezobratlé a drobné rybky. Téměř dospělí aligátoři loví větší živočichy od hadů a želv až k ptákům a středně velkým savcům. Dospělí velcí aligátoři útočí i na kořist ve velikosti prasat, jelenů a domácích zvířat, která se chodívají napít k napajedlu. Větší samci si troufnou i na velké šelmy, jako pumy či medvědy.




I přesto, že sdílí některé lokality s lidmi, jsou útoky ojedinělou záležitostí. Aligátoři se lidí spíše bojí a většinou se jim snaží vyhýbat, většina útoků je způsobena tím, že lidé aligátory krmí.
Aligátoři se páří v mělkých vodách obvykle v dubnu. Před pářením se konají pomalé námluvy při kterých, ačkoli nemají aligátoři hlasivky, vydávají samci výrazné zvuky, kterými přitahují pozornost samic. Samice si po páření poblíž vody vybere místo na nahrnutí hnízda z dostupné rostlinné vegetace, vypadajícího jako hromada rostlin s prohlubní uprostřed, kam klade 28 až 52 bílých vajec, prohlubeň zahrabe dalším rostlinstvem. Během inkubace vejce chrání. Po vylíhnutí začnou mláďata vydávat pronikavý skřehotavý zvuk, což je znamení pro samici, že je musí co nejrychleji z hnízda vyhrabat. U matky se mláďata zdržují maximálně 3 roky a pohlavní dospělosti dosahují v 8 - 13 letech.
Safaripark v soušasnosti chová pár těchto zvířat v severoamerické expozici. Od samice jsme se dočkali první snůšky vajec, z níž se však vylíhlo jen jedno mládě.

(zdroj informací pro článek: Wkipedia)



BUVOL KAFERSKÝ

3. července 2017 v 0:13 | Safaripark Press |  AFRIKA


Ve volných výbězích safariparku se návštěvníci mohou setkat s menším stádem buvola kaferského. Buvoli byli postupně získáni z chovů několka evropských zoo. Ačkoli nejde o příliš oblíbené chovance zoologických zahrad, tak v naší africké expozici nemohou kvůli její úplnosti chybět.




Buvol kaferský je mohutný býložravec, jehož domovinou jsou rozsáhlé oblasti na jih od Sahary. Patří do takzvané "velké pětky" nejnebezpečnějších zvířat Afriky. Společně s hrochem má na svědomí nejvíce smrtelných nehod lovců a účastníků safari. Pokud je buvol postřelený nebo i vyrušený, odchází do křoví, kde čeká na svého pronásledovatele. Někdy ho dokonce obchází a napadne zezadu. Nepřítele se snaží nabodnout na rohy. Pokud se mu to podaří, několikrát svou oběť vyhodí do vzduchu a pak ji rozdupe kopyty. Pro člověka bývá útok buvola zpravidla smrtelný.




Stavbou těla je buvol podobný domácímu skotu. Má poměrně nízké končetiny, velmi mohutný trup a dlouhý ocas, ukončený střapcem chlupů. Obě pohlaví mají zahnuté rohy, které se na čele stýkají.
Buvol kaferský v kohoutku dosahuje výšky 1,4 m - 1,7 m, délka těla může překračovat čtyři metry. Vzrostlý býk může vážit až 900 kilogramů, krávy jsou asi poloviční. Srst je tmavě hnědá až černá. Rohy mohou být dlouhé více než 1 m, jsou zahnuté do stran a na čele se stýkají do podoby typického štítu.
Buvol kaferský preferuje otevřené savany s travním porostem. Žije vždy ve stádech. Mezi kravami panuje hierarchické uspořádání, na vrcholu ale stojí dospělí samci. Staří býci žijí odděleně.
Pasou se v noci, přes den odpočívají ve stínu. Savanoví buvoli dávají přednost územím, kde mají přístup k vodě a mohou se chladit válením se ve vodě nebo v bahně.
Rozmnožování je vázáno na cykly období sucha a dešťů. Kráva je březí 340 dní, tele přichází na svět po období deštů, kdy je hojnost potravy. Po pěti až 15 měsících je odstaveno, s matkou zůstává až dva roky. Buvoli afričtí jsou dlouhověká zvířata, dožívají se až 30 let.
Z hlediska IUNC patří buvol kaferský mezi málo dotčené druhy.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)



KROKODÝLI V SAFARIPARKU

2. července 2017 v 23:23 | správce safariparku


Po dlouhém váhání jsem se rozhodl pro rozdělení dosud nasbíraných modelů krokodýlů. Inspirovala mě k tomu včerejší neplánovaná návštěva sice malé, ale svou specializací velké Krokodýlí zoo v Protivíně, která mě naprosto uchvátila. Velmi stručný popis toho, co je zde k vidění - hned u vchodu 19členná skupina krokodýlů kubánských neměla chybu, vidět tolik zvířat se mi dosud nikdy nepoštěstilo. Hned za nimi gaviálové - úžasní, chovná skupina, kterou se povedlo rozmnožit. naproti pár tomistom - též paráda, vedle nich skoro pětimetrový krokodýl mořský, za ním krokodýl štítnatý, v patře krokodýli američtí, bahenní, nilští, mláďata gaviálů a krokodýlů nilských, mladé tomistomy, kajmani, kobry, aligátoři v obou druzích, siamští krokodýli, filipínští krokodýli a samozřejmě ještě další. Návštěvu tohoto zařízení doporučuji, je to skutečně pěkný a poučný zážitek.
Na místě se mi podařilo sehnat malý atlas krokodýlů, což je pro mě velmi cenný materiál jak z hlediska sbírání modelů, tak i z hlediska všeobecného přehledu.
Samozřejmě jsem po příjezdu domů vytáhl atlas a modely. Pokusil jsem se je alespoň přibližně rozdělit do druhů. Jediný a nezařaditelný model je starší krokodýl od Schleicha, kterého jsem se zavřenýma očima ponechal u nilských.
Vyšlo mi celkem následující rozdělení:
Aligátor severoamerický, tomistoma, gaviál indický, krokodýl štítnatý, krokodýl bahenní, krokodýl siamský, krokodýl mořský a krokodýl nilský. Samozřejmě modely nejsou úplně vzhledově přesné, ale opravdu nejde označit všechny vyráběné krokodýly od hlavních značek jako nilské. Takže nyní mi nezbývá nic jiného, než popřít a ignorovat tvrzení výrobců modelů, že jde nilské krokodýly a všechny krokodýlovité, které mám přefotit a pustit se do článků.Usmívající se