SURIKATA

Dnes v 0:05 | Safaripark Press |  AFRIKA


Kdyby v africké expozici nebyly surikaty, tak by v ní určitě nebylo tak veselo. Tyto čiperné šelmičky spolehlivě baví návštěvníky mnoha zoologických zahrad. Našim surikatám říkáme Tornado family, protože málokdy zůstávají chvíli v klidu a neustále jsou v akci. Jejich kolonie má v současnosti jedenáct členů a utěšeně se rozrůstá.




Surikaty jsou drobné promykovité šelmy, které obývají suché savany, pouště a polopouště, skalnaté i písčité oblasti jihozápadní Afriky. Dosahují délky těla 25 až 35 cm a hmotnosti maximálně necelého kilogramu.




Na obličeji a na spodu těla jsou surikaty hnědé, svrchu stříbrnohnědé, na hřbetě mají osm tmavších pruhů, tmavé kroužky kolem očí a tmavou špičku štíhlého ocasu. Srst pomáhá surikatám regulovat teplotu těla. Ráno se zvíře potřebuje zahřát, proto je srst rozevlátá a dovoluje slunci dostat se přímo ke kůži. Přes den přiléhá srst těsně na tělo. Surikaty mají dokonale vyvinutý zrak, na vzdálenost až několik set metrů dokáží zahlédnout orla a čich, kterým lokalizují výskyt potravy pod pískem. Na tlapách mají dlouhé silné drápy, které používají k hrabání nor a vyhledávání potravy. Živí se hmyzem, drobnými hlodavci, ptačími vejci, hady a štíry. U surikat je známé aktivní učení, kdy samice učí mláďata jak bezpečně ulovit a sežrat jedovaté štíry. Surikata používá dlouhé drápy k vyhrabávání doupěte a potravy. Když se postaví na dvě tlapky, podepírá se dlouhým ocasem. V době, kdy většina členů kolonie hledá potravu, někteří jedinci z kolonie jsou pověřeni hlídkováním proti jejich predátorům. Surikata dobře vidí do dálky, hůře už na blízko.
Hlídky stojí vzpřímené na vyvýšeninách nebo keřích, odkud v případě nebezpečí vydávají varovné pištění nebo kvokání. Ostré štěkavé a vrčivé zvuky jsou naléhavější, oznamují větší ohrožení, po kterém se surikaty ihned ukryjí do nor.
Z hlediska IUNC patří surikata mezi málo dotčené druhy.

(zdroj informací pro článek: ZOO Liberec a Wikipedia)


 

NOSOROŽEC SUMATERSKÝ

Včera v 22:01 | Safaripark Press |  ASIE

Nejvzácnějším druhem zvířat asijské expozice je nosorožec sumaterský. V současnosti lze u nás spatřit rodinku těchto zvířat, a to samce Padanga, samici Hýtu a malého Jambiho.



Nosorožec sumaterský je nejmenší a druhý nejvzácnější nosorožec světa. Obývá převážně Borneo (Sabah) a Sumatru.
Původně se vyskytoval v Barmě, Thajsku, Malajsii, Sumatře, Borneu a možná i v Laosu.
Nosorožec sumaterský je dlouhý sotva 230 - 320 cm, vysoký v kohoutku 110 - 140 cm a jeho hmotnost se pohybuje kolem 1 tuny. Od ostatních druhů nosorožců se liší nejčastěji tmavě hnědou, poměrně hustou srstí, která vyrůstá na hřbetě, bocích, břiše, vnějších stranách končetin i v uších. Nejvíce osrstěná jsou mláďata. Jeho dalším typickým znakem je to, že má jako jediný z asijských nosorožců dva rohy.



Tito nosorožci jsou převážně samotářští, i když se někdy sdružují do párů. Za potravou se vydávají hlavně brzo ráno a večer a jejich jídelníček tvoří listy, větvičky, plody s bambusovými výhonky. Někdy ohýbají a lámou mladé stromky, aby se dostali k jejich listům. Podobně jako jiní nosorožci mají dobrý sluch a čich a velmi slabý zrak.
Po asi 15 až 16 měsících březosti rodí samice pouze jedno mládě o které pečuje minimálně dva roky.
Nosorožci sumaterskému hrozí akutní hrozba vyhubení. Stejně jako i u jiných nosorožcovitých je i nosorožec sumaterský loven hlavně pro své rohy. Současný počet žijících nosorožců sumaterských se pohybuje jen kolem 300 kusů - jedná se tedy o zvíře velice zranitelné a v Červeném seznamu ohrožených druhů (IUNC) je zapsán jako "kriticky ohrožený druh".

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)


Další dny v safariparku

Neděle v 22:50 | Safaripark Press |  NOVINKY
V příštích dnech se můžete těšit na zebry Böhmovy, surikaty, výra bělavého a nosorožce sumatránské. Expozice Severní Ameriky se oproti původnímu plánu od 1. července otevře představením aligátorů a až poté se objeví slíbení bizoni s vidlorohy.
Samozřejmě v červenci neopomenu další zástupce africké velké pětky - buvoly kaferské a lvy. Zkrátka je na co se těšit.
 


PRASE SAVANOVÉ

Neděle v 22:21 | Safaripark Press |  AFRIKA


Druhým zástupcem afrických prasatovitých v našem safariparku je vedle štětkouna prase savanové. I když nejde až o tak zcela atraktivní zvířata jako jsou třeba sloni, zebry nebo žirafy, rozhodně stojí za povšimnutí.



Prase savanové obývá téměř celou subsaharskou Afriku kromě pralesních oblastí, hor Etiopie, Kapska a Afrického rohu. Na Africkém rohu ho zastupuje pravé prase bradavičnaté, které žilo dříve i v Kapsku, kde však bylo vyhubeno. Dříve bylo uváděno pouze jako poddruh prasete bradavičnatého , ale dnes se obě pokládají za samostatné druhy.
Prase savanové dorůstá délky 1,7 m, ocas měří až 50 cm. Výška v kohoutku dosahuje 85 cm, hmotnost do 150 kg. Bachyně je menší než kanec. Má šedé až hnědočervené zbarvení, většina těla je lysá, nebo porostlá jen řídkými štětinami. Na hřbetě má štětiny dlouhé a vytvářejí zřetelnou hřívu. Hlava je velká se širokým rypákem, dlouhé, vzhůru zahnuté tesáky dorůstají u kanců délky až 60 cm a po stranách hlavy jsou dva páry výrůstků, podobných bradavicím. Ty slouží k tlumení nárazů při soubojích kanců a chrání lebku před poškozením. Ocas je dlouhý, ale tenký a bičovitý. Ze smyslů je nejlepší čich.
Prase savanové se živí různými travinami, a to jak nadzemními částmi, tak i oddenky a kořeny, ale též plody, kořeny a hlízami jiných rostlin. Příležitostně požírá bezobratlé živočichy, drobné obratlovce, ale i mršinamy a trus různých živočichů. Při rytí často klečí na kolenou předních končetin, opatřených tvrdými mozoly, což působí poněkud komicky. Prase savanové preferuje dostatek vody, válí se rádo v bahně a také se koupe, ale je schopné delší dobu přežít i bez vody.




Prasata savanová nejsou příliš společenská. Rodinné skupiny tvoří samice s mláďaty, kanci jsou většinou samotářští. Aktivní jsou za soumraku a v noci, ve dne odpočívají v noře. Nora může být velmi hluboká, prase si ji buďto vyhrabe samo, nebo pro sebe rozšíří noru jiného zvířete. Zde prase odpočívá, samice rodí selata a také seukrývají před predátory. V případě ohrožení prchají do nory, kam zalézají pozadu a brání se masivní hlavou s ostrými kly. Loví je především lvi, levharti a psi hyenovití, prase se jim však často dokáže ubránit.
Březost u těchto zvířat trvá přes šest měsíců. Samice rodí v noře 3-4, ale i více dobře vyvinutých selat, vážících asi 0,5 kg. Selata žijí prvních 7 týdnů v noře a další dva měsíce je matka vodí a kojí. Samec se o mláďata nestará.
Prasata savanová se v přírodě dožívají i více než patnáct let, v zajetí i více než dvacet.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)





SLON INDICKÝ

Pátek v 23:18 | Safaripark Press |  ASIE


V asijské expozici díky specifičnosti našeho safariparku chováme poměrně velkou skupinu indických slonů. Valná část těchto zvířat pochází z původního Safari pod Klíčem. V posledním roce do této skupiny přibylo pět jedinců, jeden samec, dvě samice a dvě slůňata.




Slon indický je jiho- a jihovýchodoasijský slon a jediný z žijících živočichů, který je nejpříbuznějším druhem vymřelých mamutů. Jde o největšího suchozemské zvíře žijící v Asii. Vyskytuje se v Bangladéši, Indii, na Srí Lance, v Indočíně a v částech Nepálu, Indonésie a Thajska.





Je menší než slon africký, má výrazně menší uši a na chobotu pouze jeden prstík. Jeho páteř je více klenutá oproti slonu africkému, na zadním chodidle má čtyři nehty místo tří, na čele dvě vybouleniny a pouze 19 párů žeber (slon africký jich má 21). Na rozdíl od slona afrického, který používá přední končetiny téměř výhradně k manipulaci se zeminou, umí společně s trupem lépe využívat přední končetiny k manipulaci s objekty.





Slon indický dorůstá do výšky 2-4 metry a váží 3-5 tun. Jeho ocas dosahuje délky 1,5 m. Nejtěžší zaznamenaný jedinec vážil 8 tun, byl vysoký 3,35 metru a dlouhý 8,06 metru. Snad nejnápadnější u slonů je jejich chobot. Jde o velmi užitečný orgán, vybavený více než 60 000 svaly a tenkou, citlivou kůží, s nímž si sloni podávají potravu do tlamy, trhají listí i větve, nasávají vodu a tu vstřikují buď do tlamy (při pití) nebo na hřbet (při koupeli). Chobot je sídlem jemného čichu a slouží jim k vzájemnému dorozumívání a v případě nebezpečí i k obraně. Malá slůňata, která sají mateřské mléko tlamičkou, si se svým "přívěskem" zpočátku vůbec nevědí rady a učí se ho používat.




Sloni jsou společenská zvířata žijící v matriarchátu. Stáda samic s mláďaty vede starší slonice, která předává své zkušenosti mladším. Dospělí samci bývají samotářští. Jednotlivá stáda mezi sebou udržují kontakt pomocí pachu, hlučného troubení, prostřednictvím pro člověka neslyšitelných infrazvuků a vnímáním otřesů, které způsobuje jejich chůzet. Na svou velikost se sloni pohybují velice tiše. Došlapují vlastně jen na špičky prstů, ale tíha těla je rozložena pomocí pružných vazivových polštářů, jimiž je tvořeno chodidlo. Sloni jsou výhradně býložraví. Mají zmenšený počet zubů: horní řezáky jsou přeměněné v kly, dolní chybějí. Pak už mají sloni jen široké stoličky, které se jim asi šestkrát za život vymění. Když vypadnou poslední, což bývá ve věku asi 55 let, jsou sloni v přírodě odsouzeni k pomalé smrti hlady. Sloni chovaní v lidské péči se však mohou dožít až 70 let. Slonice je březí obvykle 21 až 24 měsíců a rodí 1 mládě. Bedlivě ho hlídá a brání, později se k péči o slůňata přidají i další členky stáda. Novorozeně váží kolem 80 kg a brzy po narození je schopno vstát. Matka ho kojí 1,5 roku a až ve 4 letech se začíná osamostatňovat. Sloni dospívají v 10 letech.




Sloni indičtí kdysi obývali rozsáhlé území od Sýrie po Indonésii, ale dnes je jejich výskyt pouze ostrůvkovitý. Hlavními příčinami úbytku slonů jsou střety s lidmi a ztráta biotopu. V poslední době ubývá i slonů zdomácnělých, kteří se hojně používali k práci, ve válkách, při slavnostech i k nošení lidí či nákladů. Slon indický je považován za ohrožený druh, ve volné přírodě žije 40-50 tisíc jedinců.

(zdroj informací pro článek: stránky zoo Praha)




LEMUR KATA

Pátek v 0:05 | Safari Press |  AFRIKA


Lemur kata je nejrozšířenější druh denních lemurů na Madagaskaru a patří mezi nejoblíbenější a nejvíce chované lemury v v zoologických zahradách. V Safariparku proto tito výrazní tvorové nechybí. Základem chovu byl lemur Jelimán, který se u nás objevil již v počátcích původního Safari pod Klíčem. K němu postupem času přibyly tři samice, od nichž jsme se dočkali potomků. Tlupa se tak neustále utěšeně rozrůstá.




Typický znak katy je dlouhý pruhovaný ocas, který pomáhá udržovat rovnováhu při skocích a slouží mu také k dorozumívání ve vysoké trávě. Jeho záda jsou šedá až růžovohnědá, hlava tmavošedá,má bílé tváře s tmavými skvrnami a černý čumák. Tělo má velké zhruba jako kočka.




Katy žijí v tlupách kolem 30 členů, jež vede nejzkušenější samice. V nich se vše točí kolem mláďat. Malí lemuři mohou sát mléko od kterékoliv matky, ty zas pomáhají ostatním s hlídáním. Ochotně se ujímají i osiřelých mláďat. Samci nejsou v tlupě trpěni, po pubertě jsou vyhnáni z tlupy. Samice je schopná oplodnění pouze 3 dny v roce. Souboje samců o samice probíhají tak, že lemuři si naparfémují konec ocasu podpažními žlázami a pak jím švihají soupeřovi kolem čumáku. Samice po 136 denní březosti rodí jedno mládě, které se po narození zavěsí za srst matky na břiše. Takto se nosí asi 2 týdny, poté se usadí na matčině hřbetě. Matka jej kojí 5 měsíců, zcela samostatné je až ve věku 6 měsíců.




Lemuři mívají problémy s termoregulací, což je nutí ke zvláštnímu chování: po ránu sedávají otočení k rannímu slunci s rozpaženýma rukama a snaží se ohřát co největší plochu těla slunečními paprsky. Lemurové žijí převážně v korunách stromů, živí se ovocem a drobným hmyzem.
Lemut kata je zapsán do Červené knihy ohrožených druhů (IUCN).

(zdroj informací: Wikipedia - upraveno)

LUSKOUN STEPNÍ

Čtvrtek v 9:29 | Safaripark Press |  AFRIKA


Druhým luskounem v africké expozici je luskoun stepní, který u nás pobývá již druhým rokem. Momentálně je mapována možnost pořízení protějškůoběma druhům.
Luskoun stepní se vyskytuje v savanách v Čadu, Jižním Súdánu, východní Africe až po JAR na jihu a Angolu na jihozápadě.
Je dlouhý i s ocasem kolem 1 metru a váží až 18 kg. Jeho protáhlé tělo pokrývají hnědě nebo hnědožlutě překrývající se šupiny, takže připomíná obří šišku. Své dlouhé drápy používá k rozhrabávání mravenišť a termitišť, lepkavým jazykem následně vybírá mravence a termity z jejich obydlí.




Luskoun stepní je samotářký noční tvor. Přes den odpočívá ve stinném úkrytu (opuštěných norách po hrabáčích a prasatech savanových) a aktivizuje se až za soumraku. Jeho predátoři jsou hlavně lvi a hyeny, kterým se díky svému fyzickému vybavení, dovedou efektivně bránit. Při hrozícím nebezpečí se pevně stáhne do klubka. Tento silný stah svalů a pohyb šupin mohou predátorovi rozdrtit končetiny. Při obraně luskoun vystřikuje z pachových žláz silně páchnoucí sekret.
Samice luskouna jsou březí 5 měsíců, poté se jim rodí mládě, které váží až 500 g. . Luskouni dospívají ve věku 1 až 2 let a jejich délka života je přibližně 13 let.
Dle IUCN je luskoun stepní zařazen mezi ohrožené druhy zvířat. Příčinou ohrožení je u tohoto druhu především vypalování savan, lov pro maso a šupiny.

(zdroj informací pro článek: Chovzvířat.cz)



KOČKODAN DIANIN

Středa v 23:51 | Safari Press |  AFRIKA


Nedávno získaným druhem opic do africké expozice je kočkodan Dianin. Samec Ned je prvním členem budoucí chovné skupinky těchto krásných opic, která se u nás objeví v příštím roce.




Tento primát je výrazným zástupcem kočkodanovitých, pojmenovaným podle římské bohyně lovu Diany, zřejmě díky jeho elegantnímu vzhledu a nápadným pohybům. Vyskytuje se v severozápadní části Guinejského zálivu od Sierry Leone až po řeku Sassandra v Pobřeží Slonoviny. Obývá tropické deštné lesy, často poblíž lidských obydlí a plantáží.
Má černou až tmavě šedou srst s bílým hrdlem, podpažím, nápadným vousem, pruhem na vnitřní straně stehen a dlouhým límcem, který roste směrem nahoru. Černou obličejovou masku lemuje seshora bílý proužek prodloužené srsti, jinak je kromě vousu a límce jejich srst na většině těla krátká a uhlazená. Hmotnost dospělého jedince se pohybuje mezi 4 až 7 kg.




Tento primát s denní aktivitou tráví život na stromech a na zem sestupuje zřídka. Dorozumívá se různými pohyby těla a hlučnými a výraznými zvuky. Mezi jeho predátory patří levharti, hadi, lidé a větší druhy afrických orlů. Pokud je spatří, během chvíle díky svým lezeckým schopnostem zmizí v hustém stromoví. Za potravou se vydává po celý den, vyhledává ovoce a hmyz, spokojí se i s květinami, mladými listy a drobnými obratlovci.
Tato opice se dožívá až 20 let. Žije v menších skupinách tvořených dospělým samcem, několika samicemi a jejich mláďaty. V dobrých podmínkách se mohou samice tohoto druhu rozmnožovat i každoročně. Březost trvá 5 měsíců a samice rodí většinou 1 mládě. To se během prvních měsíců života musí držet matčiny srsti na břiše, kde má přístup k mléku. Samice jej důkladně střeží a nechá o samotě jen zřídka až téměř do dospělosti. Když se již mláďata nemusí nosit na matčině břiše, velmi aktivně si hrají s ostatními mláďaty ve skupině. Kočkodan Dianin dospívá zhruba ve 3 letech. Samice zůstávají s matkami i po dosažení této věkové hranice, samci skupinu opouštějí těsně před dosažení pohlavní dospělosti.
Kočkodan Dianin je ohrožován převážně masivní ztrátou přirozeného biomu, která jej donutila obývat pouze okraje deštných pralesů, a lovem. V Červeném seznamu IUCN jej najdeme v kategorii ohrožených druhů.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)




OKAPI PRUHOVANÁ

Středa v 8:49 | Safaripark Press |  AFRIKA


Okapi je pralesní žirafa žijící v deštných pralesích okolo řeky Kongo v severovýchodní části Demokratické republiky Kongo. Byla objevena až roku 1901, kdy se při africké výpravě siru Harrymu Johnstonovi povedlo odchytit živý exemplář tohoto posledního pozůstatku třetihorní žirafy.




Tato živoucí fosilie je vysoká v kohoutku až 2 m, délka těla dosahuje 2,5 m a váží až 250 kg. Na dlouhé hlavě okapi jsou růžky, které mají pouze samci a měří až 15 cm. Samice jsou vyšší než samci. Flexibilní jazyk, dlouhý až 30 cm, používá pro oškubávání listů a pupenů ze stromů. Také si jím čistí oči a uši. Je to jediný savec, který si může lízat vlastní uši. Nohy má hnědo-bíle pruhované. Zadní nohy jsou bílé od nártů po kolena. Od kolen nahoru pokračují hnědo-bílé pruhy až ke kyčlím. Pruhy slouží jako maskování a jako orientační bod pro mláďata, aby se v lese neztratila. Kopyta jsou namodralá, kulatého tvaru, vepředu mírně špičatá,mají dva prsty a připomínají kopyta žirafy. Ocas je hnědý a bez pruhů s malým chomáčem černých chlupů na konci. Okapi se živí listy, pupeny, ale také dřevinami. Mohou se živit i kapradinami, houbami nebo plody.




Ve volné přírodě je okapi samotářem s denní aktivitou, kdy chodí prošlapanými cestičkami v džungli. S ostatními zvířaty se setkává pouze při páření. Doba březosti je zhruba 450 dnů. Poté samice okapi odejde do hustého lesa, kde porodí jedno mládě vážící 14-30 kg, jež je schopno se záhy postavit na své vlastní nohy. Matky je velmi rázně chrání, nepřítele varují dupáním předních nohou.




Okapi jsou tichá zvířata, která nevydávají příliš mnoho zvuků. V říji vydávají zvuky podobné kašli. Mláďata vydávají více zvuků než dospělí jedinci; pískají a mečí.
V rámci IUCN je okapi řazena jako téměř ohrožený až ohrožený druh. Riziko představuje těžba dřeva a z ní plynoucí ztráta biotopu. Podle odhadů žije v současnosti v pralesích Konga 5 000-20 000 kusů.
Okapi jsou v současnosti v zoologických zahradách Evropy a Severní Ameriky poměrně běžným zvířetem, právě proto, že po jejich náhlém objevení mnohé zahrady usilovaly a dosud usilují o chov tohoto jedinečného zvířete.
Okapi samozřejmě nechybí ani u nás v safariparku. V současné době chováme čtyři dospělé jedince a jedno mládě. jejich jména jsou Mango, Kivi, Okki, Rita a Detto.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)


TYGR SUMATERSKÝ

Středa v 0:34 | Safaripark Press |  ASIE


V asijské expozici se návštěvníci mohou setkat s několika poddruhy tygra. Zcela učitě je zaujme rodinka tygrů sumaterských. Samec Bengi, samice Matra a jejich dva malí potomci jsou zkrátka nepřehlédnutelní.




Tygr sumaterský je nejmenší poddruh tygra. Obývá pouze indonéský ostrov Sumatra. K životu preferuje džungli ve střední a vyšší nadmořské výšce, pokud možno dále od lidí, přičemž v umělých plantážích např. palem olejných nebo akácií se téměř nevyskytuje. Jde o vrcholového predátora, který se živí především různými kopytníky.




Hmotnost samců tygra je do 140 kg a samic do 110 kg. Délka těla dosahuje i s ocasem až 2,5 m. Jeho srst je poměrně dlouhá a má hnědooranžovou barvu. Černé pruhy jsou středně široké a hustě naskládané vedle sebe. Tvarem, rozmístěním a hustotou pruhů se podobá vyhubenému tygru balijskému. Samci mají velmi výrazné licousy, které připomínají malou hřívu.
Tygr sumaterský se páří celoročně. Doba březosti trvá 96 - 112 dní. Samice rodí většinou 2 - 3 mláďata, o něž se stará zhruba 2 roky.





Jeho stavy v přírodě se dají jen těžko odhadnout (mezi 300 - 600 zvířaty). Šelma je podle norem IUCN vedena jako kriticky ohrožená. Hlavním nebezpečím pro ní je úbytek životního prostředí a nelegální lov pro kůži, kosti a orgány.
Indonéská vláda se snaží zajistit tygrům přežití, a to také z toho důvodu, že se jedná o poslední poddruh, který žije na území tohoto státu. Kromě jiného zřídili ve spolupráci s Australia Zoo tygří spermabanku v zoo Taman Safari Indonesia. V oblastech výskytu tygrů v přírodních rezervacích, fungují lesní patroly, které odstraňují oka a jiné pasti nalíčené pytláky. Cílem těchto snah je do roku 2020 zdvojnásobit počet tygrů ve volné přírodě. Na celém světě je v zajetí chováno několik set tygrů sumaterských.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)



PAKŮŇ ŽÍHANÝ

20. června 2017 v 23:29 | Safaripark Press |  AFRIKA


Pakůň žíhaný je velký savec z čeledi turovitých, který obývá jižní Keňu až po sever Jižní Afriky. Měří až 2,4 m na délku, ocas je dlouhý až 100 cm. Jeho hmotnost může přesáhnout i 270 kg. Obývá otevřené travnaté krajiny, buše a savany. Srst na těle má nejčastěji šedou, občas světle hnědou barvu a mají úzkou černou hřívu. Na hlavě mají černý tlustý pruh táhnoucí se od rohů až po čenich; jen boční strany hlavy jsou obvykle světlejší. Díky černému obličeji a bílé dlouhé bradce mají poněkud přihlouplý výraz. Působí sice neohrabaně, ale jde o rychlé zvíře dosahující v běhu rychlosti až 70 km/h.




Pakoně ve východní Africe v období sucha tvoří stáda čítající i několik desítek tisíc jedinců, která migrují za vodou a pastvou. Stáda v období rozmnožování nemívají více než 150 samic s mláďaty a 1 až 3 samce. Samci hlídkují na okrajích stáda, které udržují pohromadě a brání pásmo kolem něho. Pakoně se téměř výhradně živí trávou a potřebují často pít, proto se zdržují často blízko vody, mnohdy ve stádech se zebrami nebo s pštrosy, jelikož využívají vzájemné ostražitosti před lvy, gepardy, psy hyenovitými, hyenami a u vody nejčastěji krokodýly.




Rohy mají a obě pohlaví a od sebe se liší pouze velikostí (samice je menší). Březost trvá zhruba 8,5 měsíců a samice rodí jedno mládě, které se dokáže během 3 až 5 minut postavit.
V současné době nehrozí pakoni žíhanému žádná akutní hrozba vyhubení, ale je závislý na ochraně.
V safariparku máme momentálně 6 pakoní žíhaných ve 2 poddruzích - tři pakoně žíhané bělobradé a tři pakoně žíhané modré. Bez těchto poměrně známýchzvířat by africké expozici určitě něco chybělo a vypadala by poněkud chudě.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)



NOSOROŽEC DVOUROHÝ

19. června 2017 v 23:40 | Safaripark Press |  AFRIKA


Nosorožec dvourohý nazývaný též nosorožec černý je jedním ze dvou druhů afrických nosorožců v Safariparku pod Klíčem.
Aktuálně u nás ve výbězích chováme tři samce (Gustava, Ericha a Egona), dvě samice (Eriku a Sábu) a jedno mládě (Ervína). Předpokládáme, že ještě v letošním roce se nám povede rozšířit chov o další jedince.




Tento nosorožec je býložravec, jehož populace se vyskytuje zejména v afrických rezervacích. Je rozšířen v několika málo oblastech Keni, Tanzanie, Namibie, Zambie a dalších částech Jižní Afriky.
Černí nosorožci byli dříve rozšíření a hojní přes celou subsaharskou Afriku.



Nosorožec dvourohý černý je menším ze dvou druhů afrických nosorožců. Tělo je silné a kůže má šedou barvu, je skoro holá, bez větších kožních záhybů. Srst má pouze na koncích uší a ocasu. Hlava je krátká a vyrůstají na ní dva rohy, které jsou tvořeny z keratinu (rohoviny), což je hmota, ze které jsou tvořeny i lidské nehty a vlasy. Hlavu nosí pod úrovní hřbetu. Nemá týlní hrbol jako nosorožec tuponosý. Nohy jsou krátké a silné. Další viditelný rozdíl mezi těmito druhy je horní pysk, který má nosorožec dvourohý protažený do špičky, a může s ním tak otrhávat listy a větvičky ze stromů a keřů.




Nosorožec dvourohý je samotářské, plaché a ostražité zvíře. Má dobrý sluch i čich, ale je krátkozraký jako všichni nosorožci.Pase se hlavně za šera a v noci. Přes den se v bahně a nebo odpočívá ve stínu. Matka vodí mládě za sebou.
Nosorožec dvourohý díky svému pohyblivému hornímu pysku může otrhávat listí i větvičky z keřů a nebo lesů.




Tito nosorožci se rozmnožují se po celý rok. Samice rodí jednou za 2-5 let mládě, vážící asi 40 kg, které je po poněkolika týdnech schopno přijímat pevnou stravu. Je odstaveno ve 2 letech a je nezávislé kolem 2,5-3,5 roku.
Nosorožec dvourohý černý je zařazen na Červeném seznamu IUCN v kategorii kriticky ohrožený. Jsou loveni a vybíjeni kvůli rohům pro asijský trh.
Chov v zoologických zahradách je poměrně složitý. Pokud chce zoo chovat více nosorožců, musí mít více výběhů.

(ZDROJ INFORMACÍ PRO ČLÁNKEK: WIKIPEDIA)





ZEBRA GRÉVYHO

18. června 2017 v 23:02 | Safaripark Press |  AFRIKA


Již v dobách Safari pod Klíčem byl plánován do africké expozice příchod nového druhu - zebry Grévyho, kterou jsme získali až na jaře roku 2017. Jedná se o hřebce této zebry, který by se měl u nás letos zabydlovat ve výběhu společně s pakoni bělobradými. Záměrem vedení Safariparku je pořízení vhodných protějšků. V jakém to bude časovém horizontu nelze zatím přesně odhadnout.




Zebra Grévyho obývá hlavně savany, křovinaté oblasti a polopouště východní Afriky na území Keni a Etiopie. Pojmenována je podle francouzského prezidenta Julesa Grévyho, jemuž byla darována etiopským císařem
Její kohoutková výška se pohybuje mezi 140 - 160 cm. Délka těla je kolem 240 - 300 cm a může dosahovat hmotnosti kolem 400 kg. Po celém těle má černohnědé až černé husté pruhování, pouze břicho je bílé.
Zebry Grévyho vytvářejí menší skupinky, které vede dominantní hřebec. Ten si území i samice hlídá a brání před případnými soupeři. Na rozdíl od takzvaných stepních druhů zeber se zebra Grévyho nesdružuje do příliš početných stád. Nepodniká také dlouhé migrace v období dešťů, protože není tak silně závislá na vodě. Menší skupinky vede dominantní hřebec, který ve svém území žádného konkurenta nesnese. Proto také když se narodí v zoo hřebeček, musí v době dospívání stádo opustit.




Zebra Grévyho patří k nejohroženějším druhům velkých afrických savců a v Červeném seznamu IUCN je zařazena jako ohrožený druh. K hlavním hrozbám, kterým zebry čelí, patří úbytek zdrojů vody a vhodných biotopů. V prvním případě je to důsledek odvádění vody z řek pro účely zavlažování, v druhém přeměna přirozené savany v pastviny a s tím související potravní konkurence dobytka. K tomu se přidává přímý lov a nemoci přenosné z domácích zvířat. V současné době žije v přírodě jen asi 750 zeber Grévyho.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia a zoo Praha)



Téma - GALERIE

18. června 2017 v 0:59 | Safaripark Press |  NOVINKY
Již několik dní se zabývám otázkou galerie. Došel jsem k názoru, že je škoda úplně zrušit galerii původního Safari pod Klíčem. Proto bude využita i pro tyto stránky s tím, že postupně obměním větší část fotek, ponechám z původních jen povedenější a doplním je novými.
Předpokládám, že toto řešení je vzhledem k historii asi nejrelevantnější, některé fotografie budou tak trochu ohlédnutím a přitom plynule se k nim přidají nové. Tak by měla být zachována určitá návaznost, kterou jsem si vždycky přál.

HIROLA

18. června 2017 v 0:49 | Safaripark Press |  AFRIKA

Asi snad úplně nejvzácnější antilopou africké expozice se stal buvolec Hirola, který u nás získal domov na jaře 2017. Jde o samce, který k nám přicestoval ze zahraničí, konkrétně z USA. Pojmenovali jsme ho podle místa výskytu Jubba. K Jubbovi je ještě letos plánujeme pořízení příjezd první samice a později i dalších hirol.




Hirola patří mezi nejmenší buvolce, má z nich však nejdelší rohy a je také nejvzácnější. Jedná se o nápadně štíhlé zvíře s tenkými, výrazně prohnutými rohy, které mohou měřit až 72 cm. Délka těla činí 160 cm, výška v kohoutku 100-105 cm a hmotnost 75-80 kg. Zbarvení je stejnoměrně pískové nebo světle žlutohnědé, pouze nad každým okem má zvíře nepříliš výraznou bílou skvrnu. Samci jsou větší a jejich rohy jsou delší, na šíji mají velmi silnou kůži, která slouží jako ochrana před zraněním ve vzájemných soubojích. Žije v rodinných skupinách nebo malých stádech, vedených nejsilnějším samcem. Živí se převážně listy a výhonky keřů.




Vyskytuje se v suchém křovinatém buši nebo polopouštních oblastech na poměrně malém území v pohraničních oblastech mezi Keňou a Somálskem, zejména v povodí řek Jubba a Tana. Vzhledem k tomu, že se jedná o oblast ohroženou rozšiřováním pouští, byla v 70. letech část hirol odchycena a přesunuta do národního parku Tsavo, kde se dobře aklimatizovaly. Jedná se o kriticky ohrožený druh, který se v zajetí chová jen výjimečně. Poprvé byl chován v 70. letech v ZOO Dvůr králové nad Labem, kde se je podařilo i rozmnožit.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)



MEDVĚD PYSKATÝ

17. června 2017 v 18:19 | Safaripark Press |  ASIE


Novinkou roku 2017 v asijské expozici se stal nový druh medvěda, a to medvěd pyskatý. Náš méďa se jmenuje podle Kiplingovy Knihy džunglí Balú. Ještě letos by k němu měla do páru přibýt medvědice, po které vedení Safariparku velmi touží a zasazuje se o její získání.




Medvěd pyskatý je jeden z menších druhů medvěda. V kohoutku měří 60-90 cm a délka těla je až 190 cm. Jeho hmotnost dosahuje 140 kg. Samice bývají lehčí. Má černou srst a na hrudi ho zdobí bílá skvrna do tvaru půlměsíce.
Tento druh medvěda obývá suché lesy v nížinách východní Indie a Srí Lanky.
Medvěd pyskatý je obvykle aktivní za soumraku a v noci. Živí se všekazy a mravenci, jejichž hnízda rozebírá svými silnými tlapami. Termití hnízda mají velmi tvrdý povrch, takže se mu hodí i jeho pevné, srpovitě zahnuté drápy, které neváhá použít při sebeobraně nebo při lezení po stromech. Medvěd při požírání termitů přitiskne čenich k otvoru a smotaným jazykem vysává obsah termitího hnízda jako s brčkem. Při tom má uzavřené nozdry, aby mu žádný hmyz nevlezl do čenichu. Při nasávání medvěd způsobuje hlasitý zvuk, připomínající hučení vysavače a slyšitelný údajně až na 500 metrů. Medvěd pyskatý je jinak schopen uživit se vším možným, například medem, ptačími vejci nebo plody na stromech. Svou potravu hledá výhradně čichem, neboť má špatný zrak a velmi špatný sluch.




Medvěd pyskatý je většinou samotářský typ kromě doby rozmnožování. Samec se páří jen s jednou samicí, takže souboje jsou výjimkou. Proto nejsou samci medvěda pyskatého oproti samicím tak vzrostlí jako jiné druhy medvědů. Samice je březí 7 měsíců a rodí 2-3 holá mláďata ve své dobře schované noře. Jakmile ovyrostou, jsou mláďata zachycená na zádech matky a nechají se nosit. Po několika týdnech jsou již mláďata vcelku samostatná, ale zůstávají s matkou ještě 2-3 roky téměř do dospělosti.
Dříve se tento medvěd vyskytoval na daleko větším území,ale byl intenzivně loven jako škodná . Dnes je spíše ohrožen ničením životního prostředí.Je klasifikován jako zranitelný druh.

(zdroj informací: Wikipedia + knižní encyklopedie zvířat)

Africká velká pětka na obzoru

15. června 2017 v 22:52 | správce safari |  NOVINKY


Hlavní událostí, která se v červenci v Safariparku uskuteční, bude zpřístupnění zbylých pěti druhů zvířat z africké "velké pětky". Proč zbylých? Protože jsem udělal vyjímku a představil jsem šestý, a to nosorožce tuponosého - jižního (toho hodnějšího).
Návštěvníci se seznámí se slonem africkým, lvem, levhartem, nosorožcem (dvourohým) a buvolem kaferským. Jde o pět velkých afrických zvířat, která jsou považována za mimořádně nebezpečná pro turisty navštěvující Africkou divočinu.
Rád bych ale podotknul, že v současnosti bych pětku doplnil na šestku - nevím proč mezi nejnebezpečnějšími zvířaty nejsou zařazeni hroši, kteří by v této společnosti vzhledem ke své pověsti neměli chybět.
Africká expozice - základ Safariparku pod Klíčem tak bude během července z větší části dobudována.





LUSKOUN VELKÝ

15. června 2017 v 22:12 | Safaripark Press |  AFRIKA


Luskoun velký obývá Senegal, západní Keňu, jih Rwandy, Republiku Kongo, Demokratickou republiku Kongo a severozápad Angoly, biotop mokřad kolem napajedel, řídkých lesů a savan.
Luskoun velký je největší z luskounů, nemá ušní boltce, tělo je pokryté velkými zakulacenými šupinami. Hrabe si dlouhé podzemní nory, ve kterých přespává a vychovává mládě. Jeho hmotnost je 25-35 kg, samice je březí 5 měsíců a rodí jedno mládě s měkkými šupinami, které teprve druhý den tvrdnou. Obě pohlaví žijí odděleně, samec se na výchově nepodílí. Pokud je mládě ohrožené, dokáže se samice stočit kolem něj a zabalí ho na břiše. V pozdějším věku vozí mládě na zádech.




Luskouni jsou bizarní stvoření. Jejich až 1,5 metru dlouhé tělo pokrývá brnění z velkých, tlustých, většinou dohněda zbarvených šupin. Kromě toho mají velmi dlouhé drápy na předních nohách a dlouhý, široký ocas, který využívají také pro udržení rovnováhy při občasné chůzi jen po zadních nohou.
Živí se mravenci, termity a jiným hmyzem. K jejich konzumaci má dlouhý, tenký a lepkavý jazyk, podobně jako mravenečníci. Luskouni nemají zuby, k rozmělňování potravy slouží zadní část svalnatého žaludku s drobnými kamínky, které spolkne spolu s potravou.




Zajímavá je jejich obranná strategie, kdy si v případě ohrožení kryjí hlavu předními končetinami a varovně vystavují jejich šupiny predátorovi. Pokud se luskouna predátor či jiný narušitel dotkne nebo jej uchopí, stočí se celý do kompaktního klubíčka, z něhož však na obranu švihá ocasem pokrytým ostrými šupinami.
Luskoun velký se kvůli velké náročnosti na chov se v zajetí nechová. Vyjímkou je náš Safaripark, který díky své specifičnosti si může dovolit tohoto luskouna chovat, samec Hugo zažil poslední dva roky existence původního Safari pod Klíčem a nyní je jednou z velkých rarit africké expozice následnické zoo.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia, Greenpeace.org)



VODUŠKA VELKÁ

15. června 2017 v 19:33 | Safaripark Press |  AFRIKA


Voduška velká je velká antilopa obývající savany a oblasti porostlé nízkou vegetací a keři poblíž vody v Západní, Střední, Východní i Jižní Africe.
V kohoutku měří až 130 cm, délka těla je až 2,4 m a hmotnost do 240 kg. Hrubá, dlouhá a mastná srst je zbarvena rudohnědě a s rostoucím věkem tmavne. Na hrdle, čenichu a v okolí řitního otvoru má bílé skvrny; bílá je spodní část těla, "obočí" a kroužky nad kopyty. Rohy, které mají obvykle pouze samci, jsou dlouhé, vrubované a mohou dosahovat až 1 m.




I přes svůj anglický i český název netráví voduška příliš času ve vodě, ale v její blízkosti a využívá ji jako útočiště proti predátorům. Je skvělým plavcem a dokáže se ponořit až po nozdry. Tato antilopa je aktivní ve dne a živí se širokou řadou rostlin. Samice žijí samotářsky nebo v rozvolněných stádech o několika desítkách jedinců. Mladí samci tvoří mládenecké skupiny do 40 kusů. Starší rozmnožující se samci ve věku 6 až 10 let obsazují teritoria. Potní žlázy produkují nepříjemný zápach, který je cítit na poměrně velkou vzdálenost a kterým zapáchá i jejich maso.
V Severní Africe se voduška velká rozmnožuje každoročně, v ostatních částech Afriky je rozmnožování proměnlivé. Samice rodí po 8 měsíční březosti mládě, ukrytá mezi stromy a keři. Po narození mládě zhruba za půl hodiny se postaví a chodí. První dva až čtyři týdny života se mládě skrývá ve vegetaci, kam jej chodí matka několikrát denně kojit. Samci dosahují pohlavní dospělosti ve věku šesti let, samice ve věku tří let. Podle IUNC patří vodušky mezi málo dotčené druhy.
V africké expozici se mohou návštěvníci setkat se samcem této antilopy Ronaldem. V budoucnu bychom rádi chov vodušky velké rozšířili i vhodné protějšky pro Ronalda.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)


HYENA ŽÍHANÁ

15. června 2017 v 18:40 | Safari Press |  AFRIKA


Kromě hyeny skvrnité Safaripark obývá i hyena žíhaná, přesněji řečeno samic Marwin, ke kterému bychom rádi co nejdříve dopárovali vhodnou samici.
Hyena žíhaná je jediným druhem hyeny, která se vyskytuje i mimo území Afriky, v Asii. Obývá rozsáhlé území stepí a polopouští od Senegalu po Indii a od Tanzánie až po Turkmenistán.




Hyena žíhaná je štíhlé, vysokonohé zvíře. Dorůstá délky 110 cm a dalších 20 cm připadá na ocas. Váží kolem 40 kg, díky vztyčitelné hřívě na šíji a krku ale vypadá mohutnější. Hrubá a řídká srst má pískově žlutou až šedou barvu s černými pruhy na bocích. Pruhované mohou být také nohy. Lebka není mohutná, jako u hyeny skvrnité.
Hyena žíhaná je aktivní v noci, netvoří smečky a žije obvykle samotářsky v párech nebo rodinných skupinách. Dvojice nebo samostatná zvířata obývají území o rozloze až 50 km čtverečních. Hyeny si hranice teritoria značkují výměšky análních pachových žláz. Den přespávají v norách nebo jeskyních. Často využívají opuštěná doupata vlků, hrabáčů, prasat bradavičnatých nebo dikobrazů, ale dokáží si vyhrabat samy noru hlubokou až 20 metrů.
Od listopadu do února samci vyhledávají samice a páří se s nimi. Po 90 denní březosti vrhá samice 3-5 mláďat, která se rodí slepá, porostlá jemnou, stříbřitou srstí s naznačenými pruhy a hřívou. Vzájemně nejsou tak agresívní jako mláďata hyeny skvrnité, naopak si spolu hrají, podobně jako štěňata. První týdny života tráví v podzemní noře. Mláďata hyeny žíhané lze velmi snadno ochočit. Hyena žíhaná se může dožít až 20 let.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

Kam dál