Od plastelíny k dnešnímu modelování zvířat

Dnes v 9:52 | správce safariparku |  MODELOVÁNÍ


Je možné, že někteří návštěvníci safariparku si kladou otázku, proč jsem vlastně začal modelovat. Takže pokusím se na to jít mírně chronologicky a snad se mi podaří k tomuto tématu něco napsat.
Coby malý kluk jsem si odjakživa rád hrál s plastelínou. Zde je asi počátek mé modelářské činnosti. Plastelína je pro děti asi jedna z nejlepších věcí, která rozvíjí nejen zručnost, ale i fantazii. Je faktem, že už v té době jsem z ní nejraději tvořil postavičky zvířat a údajně dle vyjádření mých rodičů příbuzných mi to docela šlo.
Zkrátka měl jsem štěstí, že v té době nebyly lákadla typu počítače, tabletů, mobilů atd., v tehdy černobílé televizi (barevné televize v té době hodně úzký profil, protože u nás se začínalo teprve vysílat v barvě) toho zase moc nedávali, a když bylo venku nic moc počasí, tak jsem měl k dispozici na dnešní dobu "obyčejné" hračky, stavebnice, knížky a časopisy, pastelky a blok, plastelínu, nůžky, papír. Takže času a prostoru pro hraní si a tvoření všeho možného jsem měl víc než dost.
Během mých dětských let k tomu všemu začalo poněkud nenápadně sbírání tehdy ještě silně nedokonalých plastových modelů zvířátek made in Hong Kong a tuzemských tzv. "sádrových zvířat", které s dlouhými přestávkami během několika desetiletí let vykrystalizovalo do nynější podoby mého sběratelství. Zkrátka některé záliby z dětství přetrvají.




Vždy mě mrzelo, že firmy většinou od každého druhu zvířete vyrábějí především samce a občas mládě. Samičky většinou chyběly. Další fakt byl, že řadu méně atraktivních a nepříliš známých druhů zvířat se nevyrábělo.
Zlom přišel docela nenadále, když úplnou shodou okolností jsem v roce 2011 vzal po letech do ruky ne plastelínu, ale zkusmo modelit, ze kterého si moje děti vyráběly různé ozdůbky a a panáčky. Z legrace jsem se k nim připojil a jen tak halabala vyrobil sedícího medvídka a ležícího tapíra. Na to konto přes rameno mě sledující moje manželka poznamenala, proč si kromě pořizování originálních modelů zvířat nezkusím vyrobit taky něco vlastního.
Nějak jsem se této poznámky chytil a zkusil nanovo, tentokrát již co nejpečlivěji vyrobit modýlek spícího hrošíka liberijského (model dostal jméno Yala) , který se vcelku zadařil a dodnes ho mám pečlivě uloženého coby modýlek pro štěstí.




Zcela plíživě se z hraní si s potomky stal koníček. Následovala postupně řada více či méně povedených pokusů, které měly za cíl doplnit především chybějící "dámskou" část u jednotlivých druhů zvířat - další liberijští hrošíci, medvědi, horské gorily, samice gaura s mládětem, kasuáři atd. Některé povedenější z těchto prvních modelů mám do dnešních dnů ve sbírce. Celkově spatřilo světlo světa kolem 70 modelů, z nichž zhruba necelou dvacítku jsem vyřadil coby nepovedené. Z tohoto množství jsem daroval celkem tři modely (jedny z prvních sumatránských nosorožců pro kolegovi sběrateli Matymu a mládě pižmoně, které odjelo do Dánska pro kolegyni sběratelku z STS fora).




Samozřejmě roky modelování jsem využil k tomu abych se učil i od jiných modelářů, naučil se trpělivosti, zjistil, jaká modelovací hmota mi vyhovuje (mimochodem v současnosti kombinuji tři materiály - tzv. "tajemství kuchyně") a ustálil si vlastní způsob tvorby modelů a získal určitou zručnost. Postupně jsem začal vytvářet detailnější a složitější modely. Dnes již prakticky mohu říci, že se mi podařilo vychytat původní nedokonalosti v tvorbě a většina mojich současných modelů už je provedením někde jinde oproti mým začátkům s modelitem a splňuje moje představy, jak by měly vypadat. Zkrátka konečně pasují k originálním modelům. Mám tak otevřenou cestu k vybudování opravdu originální sbírky a třeba i další možnosti ....... . Ale o tom až časem.

 

Sato již není sám

Včera v 20:08 | Safaripark Press |  NOVINKY
Náš samec seraua malého Sato se dnes po dlouhé době dočkal nevěsty. Z Japonska přiletěla samice tohoto malého a vzácného sudokopytníka Michiko. Z vytvoření tohoto páru panuje u nás velká radost.
Vedení safariparku v těchto dnech díky dobrým kontaktům v zahraničí zvažuje případné pořízení druhého páru.
Úprava článku pro asijskou expozici bude následovat v příštích dnech.


CHŘESTÝŠ DIAMANTOVÝ

Včera v 16:33 | Safaripark Press |  SEVERNÍ AMERIKA


Novým zástupcem jedovatých hadů v severoamerické expozici je v létě přivezený samec chřestýše diamantového. Jde již o druhý druh hada z čeledi chřestýšovitých v našem chovu.
Chřestýš diamantový ( též kostkovaný) je největší druh chřestýše. Je to nejjedovatější a zároveň největší jedovatý had Severní Ameriky. Vyskytuje se na jihovýchodě Spojených států, jeho biotopen jsou především suché borové lesy s písčitým podkladem, pobřežní slaniska a vyloženě písčité oblasti (konkrétně jde o suché borové lesy a slaniska americké Floridy a okolních oblastí). Nejdelší nalezení jedinci těchto chřestýšů měřili 251 cm a 244 cm. Dosahují hmotnosti až 12 kg.




Zbarvení chřestýše diamantového je šedé nebo pískové, na hřbetě má světlou kresbu v podobě mřížky nebo několik řad kosočtverců. Živí se hlavně žábami, hlodavci a ptáky. Na lov se vydávají chřestýši za soumraku, kdy si naleznou vhodné místo, odkud mohou ze zálohy zaútočit na svou kořist. Z tlamy vysunou rozeklaný jazyk, který zachycuje pachové částečky kořisti. Lovit dokáže i v naprosté tmě. Pomáhají mu v tom prohlubně na obou stranách hlavy citlivé na teplo (receptory), které detekují teplo kořisti. Přes den se tento chřestýš ukrývá v norách jiných živočichů (např. pásovců, želv atd.).
Chřestýš diamantový je živorodý plaz, u kterého se vajíčka až do okamžiku vylíhnutí vyvíjejí v těle samice, která rodí zpravidla mezi 15 - 20 mláďaty.




Jed většiny chřestýšů obsahuje hlavně hemotoxiny, které způsobují ochrnutí a poškození svalových tkání. Kolem místa kousnutí, které je velmi bolestivé, se objeví zarudlá skvrna, může dojít i ke vnitřnímu krvácení. Jed některých druhů chřestýšů, jako tygří a skvrnitý chřestýš, obsahuje i neurotoxiny, které jsou daleko nebezpečnější. Působí mnohem rychleji a zaútočí na nervový systém oběti. Po takovém kousnutí se rychle dostaví potíže s dýcháním, mluvením, obtížné polykání a celkové ochrnutí. Chřestýš útočí na člověka výlučně v sebeobraně, tedy tehdy, kdy jej ohrožuje, nebo na něj přímo šlápne. Jinak se lidem vyhýbá a při přiblížení začne vydávat varovný zvuk chrastítkem na konci ocasu a syčet. Navíc, jejich jed je pro člověka málokdy smrtelný.

(zdroj informací: Wikipedia, zoo Praha)
 


OCELOT VELKÝ

Neděle v 12:47 | Safaripark Press |  STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA


Od počátku roku 2018 je nově v Safariparku chována další šelma amerického kontinentu - ocelot velký. Jde o mladého samce, kterého se podařilo získat dovozem z Německa. Zda a kdy bude pro tohoto krasavce pořízena samice ne zda tento jedinec bude spíše expoziční zvíře, je spíše otázkou budoucí koncepce budování safariparku pro roky 2019 - 2021.





Ocelot velký je nejrozšířenější malá kočkovitá šelma Ameriky, žijící na většině území pevninské Střední a velké části Jižní Ameriky od severní Argentiny až po jih Severní Ameriky (Texas a Arizona).Obývá travnaté kraje, bažiny, křovinaté a lesnaté území, tropické a subtropické lesy.
Ocelot se vyznačuje výrazně zbarvenou žluto-rezavou srstí s množstvím tmavých skvrn, rozet a pruhů. Celkově je poměrně silně stavěn a má relativně krátký ocas. Dosahuje celkové délky 0,9 až 1,5 metru a hmotnosti 6 až 20 kg. Dobře šplhá a ve dne někdy odpočívá ve větvích stromů, nicméně obecně jde o zemního tvora. Umí velmi dobře plavat.




Ocelot je výhradně masožravec. Na lov se vydává sám v noci. Jeho potravu tvoří různí menší a středně velcí živočichové, především hlodavci, vačice, králíci, ptáci, plazi a ryby. Dokáže zabít i opice, pásovce, lenochody či kapybary.
K páření dochází v říjnu až listopadu, březost trvá okolo 80 dní a samice rodí kolem 3 mláďata, dospívají ve věku 1,5 - 2 roky. Osamostatňují se v roce a půl. Oceloti se dožívají v zajetí až 20 let, v přírodě okolo 15 let.




Kůže ocelotů byla dříve považována za zvlášť cennou. Byly zabity stovky tisíc těchto šelem, což způsobilo výrazný pokles jejich stavu. Ocelot byl IUNC veden jako zranitelný druh od roku 1972 do roku 1996, v současnosti je od r.2017 díky vzrůstu jejich populace veden jako málo dotčený.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

Modelování a další záměry do budoucna

Pátek v 20:05 | správce safariparku |  MODELOVÁNÍ
V posledních několika článcích jsem konkrétně naznačil, jakým směrem se bude ubírat moje tvůrčí a sběratelská činnost a především, jak posunout kvalitativně pomyslnou laťku obsahu mé sbírky o něco výše.
Zlatí languři jsou na nejlepší cestě, vznikl článek pro expozici, vyrobil jsem samce a už tvořím samičku s mládětem v náručí a model jdoucí samice. Po nich dokončím odkládanou druhou fosu a ležícího přímorožce šavlorohého. Následně objeví i languři Duk - rodinka, kteří mě při návštěvě zoo Chleby doslova nadchli (zkrátka pan Franěk má mou hlubokou poklonu, dělá to už léta skvěle a bez pomoci EUÚžasný) , bude doplněn pár kahau nosatých o další samici a zkrátka určitě nepřijdou ani antilopy (bez skupinek antilop by safaripark nebyl přece úplný, a tak se nějaký ten model po odmlce objeví).




Zjistil jsem, že asijská expozice nemá jeden legendární druh zvířete - takina čínského, který by stál zcela určitě za úvahu. Takže modelářský záměr mám již zpracovaný na delší čas. K tomu začnu v příštím roce u některých vhodných a povedených modelů zkušebně pořizovat jejich odlitky. Zájem o ně raději neodhaduji (myslím, že ve vší skromnosti se limitně bude blížit spíše nule), jde mi spíše se naučit něco nového v tvůrčí činnosti.
Zaobíral jsem před časem myšlenkou tvorby modelů na 3D tiskárně, ale nakonec jsem došel k tomu, že ruční výroba má daleko více svoje kouzlo a hodnotu.
A teď k mému sběratelství. U hlavních německých značek Schleich a Bullyland kvalita silně upadá, u Schleicha modely začínají vypadat příliš dětsky, nové druhy zvířat se skoro vůbec neobjevují a opakují se jen ty komerčně vděčné. Svou pozornost jsem tedy zaměřil především na Asijské značky a částečně i na Safari Ltd. S německými modely pro budoucnost již spíše moc nepočítám, žít z tradice těmto značkám opravdu dlouhodobě nejde. Zvláště jsem se začal věnovat japonským modelům, které jsou dost netradiční ohledně druhové skladby zvířat. Jde především o druhy jako jsou jeřábi mandžuští, makakové červenolící, orlové východní, serau malý, velemlok japonský, ibis čínský nebo třeba japonská zmije mamushi atd.,které se v safariparku nebo lépe řečeno sbírce již postupně objevují. Je zcela zřejmé, že nikdy nebudu příliš inklinovat k modelům domácích zvířat (koně, kozy, ovce, krávy a spol.), které mě až na čestné vyjímky moc neberou a jsou čistě z mého opravdu ryze subjektivního hlediska nudným sběratelským tématem. Zase na druhou stranu vím, že spoustu lidí to baví a dělá jim to radost, a to je dobře, protože mít všichni naprosto stejný pohled na věc , tak by byla ubíjena fantazie a rozmanitost, která je úžasná a je třeba ji podporovat.
Blíží se, i když to tak zatím nevypadá, pozvolna zimní období a s ním spojené vánoční svátky, a tak jako každý rok počítám pod stromeček tradičně s modely roku 2018 od Collecty a letos nově možná i s nějakými australskými modely, které mě zaujaly svým provedením. O tom ale zase někdy jindy.



LANGUR ČÍNSKÝ

Pátek v 18:45 | Safaripark Press |  ASIE


Safaripark pod Klíčem je vyjímečný díky své povaze (virtuální zoo), a proto téměř i nemožné se stává často skutečností. Z Číny se díky poměrně značnému úsilí vedení safariparku podařilo zatím získat základní rodinku velmi vzácných primátů - langurů čínských. V Evropě byl tento druh krátce chován pouze dvakrát - v roce 1939 v Londýně a v roce 1987 na půl roku zapůjčen (z Pekingu) v Zoo Dublin. Mimo Evropu chová čínské langury především několik čínských zoo a také zoo v Hong Kongu, Japonsku a Jižní Koreji.
Rozšíření rodinky v Safariparku pod Klíčem na menší tlupu o 6 až 8 jedincích je plánováno do konce roku 2018 (v souvislosti s tím bude tento článek průběžně aktualizován).





Ve skutečnosti v živé podobě snad (po proběhlých volbách nikdo neví, čeho všeho jsou někteří politici schopni se mnohdy chytit a zaškodit) budou čínští languři v Evropě po dlouhé době k vidění společně s příchodem pand velkých během příštích několika let v zoo Praha, která podepsala v roce 2016 memorandum o spolupráci se zoologickou zahradou v čínském Pekingu.




Jak již bylo výše řečeno, jde o jednu z nejvzácnějších, ale také nejkrásnějších opic. Říká se jí také "zlatý langur". Její podobizny se mnohdy objevovaly na čínských vázách a lidé v Evropě si dlouho mysleli, že jde o vyobrazení mytického zvířete. Druh popsal až roku 1870 významný francouzský zoolog Henri Milne-Edward.
Langur čínský (někdy také langur tibetský) je úzkonosý primát z čeledi kočkodanovití, který žije pouze na jihovýchodní Tibetské náhorní plošině a v západních částech centrálních oblastí Číny, kde obývá horské lesy (provincie Sečuánsko, Gansu, Hubei a Shaanxi).





V létě languři žijí v rozlehlých jehličnatých i listnatých horských lesích v nadmořské výšce až 3000 m. Přes zimu se uchylují do nižších poloh (v oblasti, kde žije, leží sníh i 4 měsíce v roce). Snáší zimní teploty pod -5 °C díky dlouhé srsti a huňatému ocasu, které zaručují izolaci. Tráví až 90 % života v korunách stromů, v zajetí je to o něco méně.
Tento langur je zavalitá opice, nápadná modrým trojúhelníkovým obličejem s vystupujícími čelistmi a "pršáčkem". Samci měří na délku asi až 70 cm, samice jsou menší, měří kolem 50 cm. Ocas měří až 70 cm. Hmotnost samců bývá mezi 15 - 35 kg, samice jsou podstatně lehčí, váží 6 až 12 kg.
Tato opice je býložravec, skladba potravy se liší podle ročních období. Během celého roku konzumují například jehlice borovic, živit se pak mohou i pupeny, výhonky, semeny, ovocem či listy. Languři tráví až 90 % života v korunách stromů.




Zbarvení langurů je zlaté, mohou se vyvinout hnědé či žluté znaky. U starších samců zbarvení přechází do oranžova. Plece, záda a ocas bývají našedlé, samice mívají hlavu s hnědým nádechem, čímž se odlišují od samců.
Languři tvoří tlupy, které v létě mívají až 200 jedinců, v zimě se tvoří skupiny o 20 až 30 kusech. Tlupa se skládá z menších skupin, tvořených samcem a přibližně čtyřmi samicemi. Uvnitř skupin panuje přísná hierarchie. Největší autoritu má samec s největším počtem samic. Život ve skupině jim dává lepší ochranu před predátory, před nimiž unikají do korun vysokých stromů.




Rozmnožování je u langurů možné po celý rok, ale většina mláďat se rodí v březnu až květnu, kdy po půl roce březosti samice porodí jedno mláďě, vyjímečně dvě. Starají se o něj hlavně rodiče, ale na výchově se podílí i zbytek tlupy. Samci dosahují dospívají ve věku asi sedmi let a samice mezi čtyřmi až pěti lety. V zajetí se languři dožívají až 23 let, v přírodě zřejmě o něco méně.
Podle IUNC jde o ohrožený druh o počtu 8 až 20 tisíc exemplářů. Tuto opici ohrožují hlavně orli a levharti, ale nejvíc je postižena odlesňováním a lovem pro bohatou, až 18 cm dlouhou kožešinu.


(zdroj informací pro článek: Wikipedia, zoo Chleby, zoo Praha)

Japonský symbol štěstí a věrnosti dorazil i k nám

Čtvrtek v 22:56 | správce safariparku |  NOVINKY
Po dlouhém shánění a jednání se podařilo získat až z Japonska samce jeřába mandžuského, který tvoří první polovinu páru těchto velmi vzácných ptáků. Druhá polovina páru - samička, by měla dorazit na přelomu října pravděpodobně též ze své domoviny. Takže dnes se premiérově u nás v safariparku představuje Grus japonensis v plné kráse. Článek do asijské expozice vznikne až po příjezdu samice jeřába.




KOROVEC JEDOVATÝ

9. října 2018 v 11:28 | Safaripark Press |  SEVERNÍ AMERIKA


V severoamerické expozici našeho safariparku nemůže chybět nápadně zbarvený korovec jedovatý, který je zástupcem několika málo druhů jedovatých ještěrů.




Korovec jedovatý žije v suchých pouštních a polopouštních oblastech s řídkou a suchou vegetací vjižní části USA (Nevadě a Utahu) a Sonorské poušti v Mexiku, kde vládnou velmi tvrdé klimatické podmínky.
Korovec má černé zbarvení s oranžovými skvrnami a pruhy. Dorůstá délky do 0,5 m, hmotnost se pohybuje okolo 0,5 kg. Jedové žlázy korovce jsou uloženy v dolní čelisti. Jed korovců je neurotoxický a má za následek velké bolesti, otok, slabost a snížení krevního tlaku. Za normálních okolností při kousnutí zdravého dospělého člověka není jed smrtelný.




Korovci většinu času tráví v úkrytu, často pod různými kameny. Na lov se vydávají v noci. Jsou to poměrně pomalí a těžkopádní ještěři. Okolí prozkoumávají svým rozeklaným jazykem. Živí se malými savci, žábami, ptáky, ještěrkami, hmyzem a mršinami. Velmi rádi pojídají ptačí a ještěří vejce, které mnohdy tvoří většinu jejich potravy. Naráz zkonzumují potravu odpovídající až třetině jejich hmotnosti. Při lovu potravy se řídí čichem. Zimní období přečkávají v úkrytech a tráví z tukových zásob, které mají uloženy v ocase.
Korovci se páří na jaře.V květnu samice kožovitých snese 5-10 kožovitých vajec. Mláďata dlouhá okolo 10 cm mají hmotnost okolo 30 g, líhnou na podzim po 4-5 měsících inkubace.
Korovci jsou poměrně často chováni v zajetí. Nejsou nijak kousaví, ale je nutné se mít před nimi na pozoru. Zajímavostí je, že jed korovců je využíván při výrobě léků na cukrovku.

(zdroj informací pro článek: Biolib, Wikipedia, ZOO Praha)

Podzim v safariparku ve znamení langura čínského

3. října 2018 v 20:13 | správce safariparku |  MODELOVÁNÍ
Nechci se vytahovat, ale ten opičák se mi tentokrát skutečně zadařil. Languří skupina má již základní rodinku.Úžasný







MODEL SAMCE LANGURA DOKONČEN

3. října 2018 v 5:23 | Safaripark Press |  MODELOVÁNÍ
Dnes jsem konečně dokončil model samce langura, Musím přiznat, že model opičáka mi dal tentokrát zabrat. Systém práce byl etapovitý - každá část se musela těla po modeláži vypálit a navázat na ni dalši. Takže jsem postupoval po etapách - hlava, trup, nohy, ocas, ruce. Výsledek viz níže.



PROJEKT LANGUR JE PLNÉM PROUDU

27. září 2018 v 13:21 | Safaripark Press |  MODELOVÁNÍ
Projekt langur čínský běží naplno a dnes představuji foto rozpracovaného modelu dominantního samce langura. Jde zatím pouze o téměř dokončenou hlavu, kde zbývá jemně doladit horní ret , nosní dírky a linii ochlupení okolo očí. Jedná se o model rozzlobeného samce. Dalšími modely budou samice s mládětem v náručí, jdoucí samice a jdoucí mládě a pravděpodobně model mladšího samce v klidové pozici, případně samice č.4.
Vzhledem k tomu, že jsem zvolil jednodušší techniku tvorby kostry modelu z MODELITU a drátu, došlo k velkému urychlení a usnadnění této základní práce a vyšetřil jsem si poměrně více času na detailní modeláž, s níž si mohu hodně pohrát. Vypalování jednotlivých vymodelovaných na nižší teplotu kolem 100 stupňů, a postupuji v modelování od hlavy, přes trup až ke konečné modeláži končetin a ocasu. Můj časový odhad práce na vlastní modeláži včetně vypalování v lepším případě je kolem 15 až 20 hodin čisté práce.
Zvláštní pozornost budu muset tentokrát nátěru celého modelu, který díky své barevnosti a detailům hlavy nebude zrovna nejjednodušší. Nanášení barev nemohu nijak uspěchat a zde si čas netroufám odhadnout (vymíchání barev do odstínů, vlastní nanášení vrstev, schnutí, lakování).
Samozřejmě, že práci nejde dělat v jednom zátahu, ale pomalu, nic neupěchávat, když to zrovna dobře nejde, tak si dát klidně i pauzu.
Mohu ale s jistotou slíbit, že do poloviny října tento model bude hotov. Vedle něho již souběžně bude vznikat model sedící samice s mládětem v náručí, který se objeví v druhé polovině měsíce. V listopadu pak bude na řadě jdoucí samice a jdoucí mládě. Tím budu mít celou skupinu, kterou mohu podle nálady časem doplnit samcem č.2. Zveřejnění článku o celé skupině langurů bude adventní záležitostí.
Po dokončení langurů se vrátím k rozdělanému modelu fosy č.2 a čtvrtého přímorožce šavlorohého. Další modely mám zatím jen na papíře v hrubých nákresech. Ale o tom až časem ...




Z rodinky stádečko

24. září 2018 v 21:40 | Safaripark Press |  NOVINKY
Od dnešního dne se z rodinky skotského náhorního skotu stalo pětičlenné stádečko díky pořízení nové krávy s teletem. Aktualizace článku proběhne po pořízení více fotek.


JELEN EVROPSKÝ

24. září 2018 v 21:21 | Safaripark Press |  EVROPA


Jelen evropský je rozšířen na rozsáhlém území Evropy, na Kavkaze, v Malé, západní a střední Asii a izolovaně také na území mezi Marokem a Tuniskem, což z něj činí jediný druh jelena v Africe. Jedná se o typického obyvatele starých lesů s občasnými palouky a pásy křovin.Člověkem byl později zavlečen i do Austrálie, na Nový Zéland nebo do Argentiny. Patří mezi nejmohutnější zástupce jelenovitých. Tvoří řadu poddruhů, velikost i hmotnost je ale proměnlivá a viditelně se liší mezi jednotlivými poddruhy, kdy nejtěžší může vážit až 500 kg, oproti tomu jeleni žijící v méně příznivých podmínkách (např. poddruh z Korsiky) mohou dorůstat pouhých 70 cm a vážit sotva 100 kg.





Přes léto má jelení srst obvykle hnědou barvu s rudějším nádechem a u samců je většinou patrná i prodloužená srst na krku. Zimní srst je spíše šedohnědá. Mláďata jelena evropského mají skvrnité zbarvení, které u některých poddruhů přetrvává i do dospělosti. Mezi zbarvením různých poddruhů jsou odchylky, např. jelen karpatský má i v letní srsti patrné šedavé tóny a nebývá u něj vyvinuta hříva, u západoevropských poddruhů je zbarvení červenější a hříva více vyvinuta. Jeleni z polopouštních oblastí (jelen bucharský) jsou spíše plaví nebo žlutaví. U některých poddruhů jsou krční partie tmavší než zbytek těla. Existuje i několik barevných mutací jelení zvěře. Nejznámější jsou jeleni bílí, chovaní u nás např. v oboře Žehušice poblíž Kutné Hory.




Typickým znakem samců jsou parohy, které každý rok shazují,tvořené kostí, která může denně vyrůst v průměru o 2,5 cm. U dospělých samců se na parozích výrůstky, kterým se odborně říká výsady, a které rostou a přibývají s přibývajícím věkem.
Jelen je býložravec, jehož složení potravy se mění podle ročních období. Celoročně se jeleni živí hlavně velkým množstvím travin a bylin. Výjimkou jsou zimní dny, kdy napadá příliš vysoká vrstva sněhu a tak stoupá v denní porci potravy zastoupení keřů a dřevin (ostružiník, břečťan nebo okus kůry mladých stromků). Dostatek energie získávají i z plodů bukvic, kaštanů a žaludů. Chutnají jim též padaná jablka, krmná řepa a mrkev.




Jeleni kromě říje žijí většinou samostatně, laně naopak ve skupinách o počtu až 50 jedinců. Dospělí jeleni nemají kromě člověka příliš přirozených predátorů, největší hrozbu pro ně představuje vlk, občas i medvěd. Kolouši se mohou stát relativně snadnou obětí rysů. Při pokusu o napadení se samci ohání svými parohy a snaží se predátora zastrašit, laně zase spoléhají na svou ostražitost a při pastvě na otevřené ploše nad bezpečností stáda dohlíží několik z nich, které v případě ohrožení vydají poplašný signál a celé stádo se stáhne zpět do lesního porostu.
Samci jelena evropského se během říje ozývají hlasitým troubením, při němž se snaží upoutat pozornost laní a udržet tak své stádo pohromadě. Samotné troubení však používají i při soubojích mezi sebou, kdy se snaží pomocí svých parohů vyhnat svého konkurenta od blízkosti laní.




Březost laní trvá 240-262 dnů. Rodí jedno, vzácně až dvě mláďata (kolouchy), která jsou několik prvních dnů po narození skrytá v travnatém porostu. Po dvou týdnech jsou kolouši schopni se připojit ke stádu, ale na matce jsou závislí po dobu 3 měsíců. Jejich charakteristické bílé skvrnění obvykle mizí koncem léta.
Ve volné přírodě se jelen evropský dožívá průměrně 10-13 let, v zajetí se může dožít i více než 20 let.
V evropské expozici safariparku jeleni coby expoziční druh samozřejmě nechybí. Rozšíření skupinky jelenů je ale naprosto okrajovou záležitostí a v budoucnu půjde spíše jen o její doplnění maximálně o jednu až dvě laně.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia - zkráceno)

SERVAL STEPNÍ

19. září 2018 v 22:19 | Safaripark Press |  AFRIKA


Od září 2018 je obyvatelem africké expozice našeho safariparku mladý samec servala stepního, který k nám přiletěl společně se samicí člunozobce velkého z Japonska. Po nějakou dobu je s ním počítáno pouze jako s expozičním zvířetem, ale výhledově vedení safariparku hodlá k němu dopárovat vhodnou samici.



Serval stepní je malá africká kočkovitá šelma, která žije pouze v Africe, přičemž téměř výhradně jižně od Sahary, většinou pak jižně od Sahelu. Malá zbytková populace přežívá možná i v Maroku, do Tuniska naopak reintrodukován (NP Feijda). Část jeho areálu se nachází i na okrajích tropických deštných lesů. Vyhýbá se suchým polopouštním i pouštním oblastem a rozsáhlým komplexům deštných pralesů. Jeho výskyt je vázán na zdroje vody a alespoň částečně travnatou krajinu.
Je to vysoké a štíhlé zvíře podobné psovi s hlavou kočky. Má velké, na konci zakulacené uši a kožešinu téměř stejně barevnou jako gepard štíhlý. Zbarvení je krémové či nažloutlé s černými puntíky, existuje však i černá melanická forma. Vysoké nohy,mu umožňují lehce se pohybovat ve vysoké trávě savany. Dokáže vysoko skákat a rychle běhat na krátkou vzdálenost.Délka těla se pohybuje v rozmezí 60-90 cm, délka ocasu 20-40 cm. Hmotnost mezi 7-18 kg. V kohoutku měří okolo 50-60 cm.




Loví především malé hlodavce a ptáky, 90 % jeho kořisti tvoří zvířata lehčí než 200 gramů. Málokdy napadá živočichy velikosti zajíce nebo dokonce větší, čímž se poněkud odlišuje od karakala. Jeho další potravou jsou ptáci až po ptáky velikost čápa, ještěrky, ryby, žáby a hmyz. Síla stisku jeho čelistí je přibližně třikrát vyšší než u kočky domácí, což rozšiřuje jeho možnosti při usmrcování větší kořisti. Když serval vystopuje kořist, obvykle za šera či v noci a za pomoci sluchu, exceluje svým uměním chytit ji prudkým skokem. Oběti se zmocní předními tlapami, jimiž ji následně tluče, případně ji okamžitě zakousne. Jeho úspěšnost lovu je oproti ostatním kočkám vysoká a dosahuje téměř 50 %. S živou kořistí si rád hraje, dává ji možnost utéct a znovu ji chytá. Stravu doplňuje trávou a plody ovocných keřů a stromů.
Serval je aktivní převážně ráno, večer a v noci, nicméně preference části dne se může lišit v závislosti na přítomnosti jiných predátorů a člověka. Žije samotářsky jako téměř všechny kočkovité šelmy, i když samice jsou v teritoriích samců trpěny.




Páření může probíhat celoročně. Po průměrně 65-75 dnech březosti se rodí 1-4 mláďata (nejčastěji 2). Samice rodí v husté vegetaci nebo v opuštěném doupěti jiného zvířete. Po narození váží mláďata asi 250 gramů a 9-13 dní jsou slepá. Zhruba po 6 měsících jsou schopna lovu a od jednoho do jednoho a půl roku roku se osamostatní.
V divočině se servalové dožívají v okolo 10 let, v zajetí i přes 20.
Na jih od Sahelu je serval poměrně hojný, i když jeho stavy ubývají. Nebezpečím je ztráta biotopu, degradace vodních zdrojů a rozšiřování pastvin. Dále také lov pro kožešinu, pro sport nebo proto, že je farmáři považován za škodnou. Bývá někdyvloven i kvůli masu, které je v Africe pochoutkou. Serval je chráněn v některých státech plošně, jiné uplatňují částečný zákaz lovu a někde požívá ochranu jen v rezervacích.
Servalové bývají často chování v zajetí a pokud jsou odebráni v mládí, snadno zkrotnou. I přesto ale mohou být nebezpeční. Pokud se do zajetí dostane původně divoký jedinec, bývá nevrlý a připravený kdykoliv zasadit ránu tlapou.

(zdroj informací pro článek :WIKIPEDIA - zkráceno)


Na japonské téma již podruhé

17. září 2018 v 20:09 | správce safariparku |  NOVINKY
A zase jsem zase zpět u Japonska. . Do konce roku by se měl konečně s více než 90% pravděpodobností objevit jeřáb mandžuský v páru (Kaiyodo, pokud dorazí v pořádku). Myslím, že zimní fotky budou mít u těchto ptáků tu správnou atmosféru.
Následně bych rád začal během zimy řešit makaky červenolící postupným dobudováním jejich skupiny.
Na jaro příštího roku vidím příjezd druhého serau malého a poté orla východního č.2.
Jako poslední si ponechávám pro japonskou expozici pořízení poněkud raritního ibise chocholatého (Nipponia Nippon).





Člunozobec velký (africký)

16. září 2018 v 21:06 | Safaripark Press |  AFRIKA



Člunozobec velký je pták z řádu veslonohých, známý díky svému netradičnímu zobáku. Jeho výška se pohybuje v rozmezí 1,2 až 1,7m a rozpětí křídel je více než 2 m. Je šedavě modrý s hnědou spodní stranou křídel s šedým pruhem. Nejnápadnějším znakem člunozobce je velký plochý zobák tvarem připomínající člun, díky němuž dostal český rodový název. Nápadná je světlá chocholka na hlavě. Samec se od samice zbarvením neliší, mladí ptáci jsou hnědí.




Tento pták žije ve východoafrických bažinách, jezerech a močálech v od Súdánu po Zambii samotářským způsobem života v rostlinné vegetaci na březích bahnitých vod a loví vodní živočichy jako jsou ryby, obojživelníci nebo želvy, občas i hady, ještěrky, hlodavce a mladé ptáky. Styl lovu se podobá způsobu lovu volavek. Potravu loví hlavně v noci, přes den většinou vysedává a odpočívá na větvích stromů.




Hnízdo z rákosu a trávy si staví na zemi a do něho klade 2 - 3 vejce, na kterých sedí asi měsíc.ů. Mláďata jsou na svých rodičích závislá i po opuštění hnízda a dospívají ve po 3 roce života. V zajetí je chován poměrně vzácně a může se v něm dožít až 36 let. Počet volně žijících jedinců stále klesá v důsledku ničení biotopu a lovu těchto ptáků.Od roku 2004 je v Červeném seznamu IUCN zařazen do kategorie zranitelných druhů.




Člunozobci se v evropských zoo objevili už koncem 19. století. Více člunozobců se však dostalo do zoologických zahrad až téměř o století později. Odchov těchto ptáků se však dlouho nedařil. Až roku 2008 se poprvé v zajetí jako první na světě podařil umělý odchov 2 mláďat (zoo Cambron - Casteau). Další velká událost v chovu člunozobců následovala o rok později, kdy se konečně se v Lowry Parku (USA, Florida) podařil přirozený odchov rodiči.




V Safariparku pod Klíčem po delší době chováme pár těchto velmi pozoruhodných ptáků. Pro našeho samce Dannyho jsme získali vhodnou partnerku až z Japonska. Samička si přivezla své jméno ze své domoviny. Jmenuje se Nyoko (v japonštině klenot). Odchov mláďat tímto párem by byl pro safaripark velkým úspěchem.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

Člunozobci nejsou jenom v pražské zoo

15. září 2018 v 20:20 | Safaripark Press |  NOVINKY
Dnešní novinka je jasným důkazem, že miniakce Japonsko dopadla úspěšně a obě nová zvířata k nám dorazila v pořádku. Představím tedy první přírůstek.
Jak je známo, člunozobce chová u nás v páru pražská zoo, ale ode dneška už není sama. Nově se podařilo sestavit vhodný pár i v Safariparku pod Klíčem.
K našemu samci člunozobce velkého po velkém usilovném shánění přibyla nová mladá samice. Vzhledem k tomu, že jde o samičku, je samozřejmě znatelně menší a drobnější než náš samec. Že je to skutečná člunozobčí krasavice dokazuje její premiérové foto. Článek o člunozobcích bude samozřejmě v dohledné době upraven.




JELENEC BĚLOOCASÝ

14. září 2018 v 12:34 | Safaripark Press |  SEVERNÍ AMERIKA


Jelenec běloocasý (jelenec virginský), pochází z oblastí od jižní Kanady až po sever Brazílie. Byl však vysazen i v Evropě. V Čechách byli jelenci vysazeni na knížetem Colloredo Mansfeldem v oblasti Dobříš roku 1855. V ČR žije v současnosti kolem 200 ks jelenců v oblasti Brd a Podkrkonoší. Stálá větší populace je známa pouze ve Finsku.




Samci jelence váží průměrně od 50 do 100 kg, samice jsou menší, váží 40-90 kg. Délka jelenců je od 160 do 220 cm včetně ocasu a výška v kohoutku od 80 do 100 cm. Jelenci z tropických oblastí jsou vzrůstově menší než jelenci z mírného podnebného pásu. Samci mají paroží, které pravidelně shazují, laně jsou bez paroží. V létě je srst jelenců krátká a červenohnědá, v zimě je delší a šedohnědá. Spodní část hlavy, krku a břicha je bělavá.Ocas neboli kelka je až 30 cm dlouhý, porostlý na kraji a vespod bílou srstí. Stejně jako ostatní jelenovití se jelenci dorozumívají právě kelkou.




Jelencům k životu vyhovuje krajina, kde se střídají lesy s poli a loukami. Mají říji v listopadu až prosinci, kdy samci vydávají sykavé a hvízdavé zvuky a neúprosně bojují o samice. Po 7 měsíční březosti rodí samice 1 - 2 mláďata, která jsou zbarvena bílými skvrnami.
V severoamerické expozici v současnosti žije pár dospělých jelenců. Rozšíření chovu jelenců v safariparku není v současnosti reálné a je spíše okrajovou záležitostí.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

ZUBR EVROPSKÝ

13. září 2018 v 9:08 | Safaripark Press |  EVROPA


Zubr z čeledi turovitých je společně s bizonem americkým jediným žijícím zástupcem rodu bizon a je největším přežvýkavcem Evropy . Je menší než bizon. Býk je až 3 m dlouhý a váží až 920 kg, výška v kohoutku je až 195 cm. Samice je téměř o polovinu menší, váží mezi 500 - 550 kg. Zubr se vzhledově velmi podobá bizonovi. Má světle až tmavě hnědou srst. Líná na jaře.
Základní potravu zubrů tvoří zhruba různé druhy a bylin a některé druhy stromů. Potrava zubrů se výrazně liší podle prostředí, kde se vyskytuje. Jejich oblíbenou potravou jsou i žaludy, nejrůznější lesní plody, například ostružiny, a houby.




Původní historický areál rozšíření zubra zabíral velkou část Evropy včetně jižní Skandinávie a severu Iberského poloostrova. Na východě zasahovalo rozšíření k řece Volze, odtud dál po Kavkaz a pravděpodobně až k jižnímu pobřeží Kaspického moře. Původním životním prostředím zubra jsou oblasti listnatých a smíšených lesů mírného pásu, dává přednost porostům s bohatým podrostem a mýtinami. Jejich adaptabilita je však mnohem větší. Mohou žít v otevřených lesostepích i v nepříliš strmých horských terénech. Na Kavkaze vystupují až do nadmořské výšky 2100 metrů nad mořem.
Vymírání zubrů postupovalo s rozšiřováním civilizace na evropském kontinentu. V severovýchodní Francii v Ardenách a ve Vogézách přežili do 14. století. V Braniborsku byli zubři v 16. st. odchytáváni a chováni v oborách. Relativně dlouho přežili ve Východním Prusku díky ochranářským snahám císaře Viléma I. V 16. století zubři začali mizet v Maďarsku, zvířata déle přežila v Transylvánii v dnešním Rumunsku. V tamních Rodenských horách byl poslední zubr uloven r. 1762, čímž byl vyhuben zubr karpatský. Od začátku 19. století se volně žijící zubři prokazatelně vyskytovali jen v Bělověžském pralese v dnešním Polsku a Bělorusku a na Kavkaze. V r. 1918 zbývalo v Bělověži posledních 68 zubrů, pravděpodobně r. 1919 zde byl zabit poslední. Na Kavkaze byl poslední kus zastřelen r. 1927.




V době, kdy byli zubři vyhubeni ve volné přírodě, zůstalo naštěstí několik zvířat v zajetí v soukromých chovech v Anglii, Německu, Polsku a Švédsku. V r. 1923 byla v Berlíně založena Mezinárodní společnost pro záchranu zubra. Ta shromáždila informace o posledních jedincích (pře 50 ks), kteří tehdy žili v zajetí. Řada zvířat ale nebyla schopná chovu. V r. 1932 byl vydán první registr chovných zvířat, který se později změnil v Plemennou knihu, která je nyní vedena odborníky v polské Bělověži. Po zvýšení početního stavu zvířat v zajetí se započaly snahy o reintrodukci v polské Bělověži v letech 1952-1966. Podle posledních dostupných údajů žilo v roce 2010 na celém světě 4431 zubrů, z toho ve volné přírodě a v polodivokých chovech 2956 a v zajetí 1475.
Zubr evropský byl jedním z největších žijících zvířat, která žila na území České republiky a vyhynul přibližně v polovině 18. století. Na jejich přítomnost na území Čech a Moravy odkazují místopisné názvy ( obce Zubří, Zubrnice, vodní toky Zubřina, Zubřinka). Zubry chová řada tuzemských zoologických zahrad, první čistokrevní zubři se objevili v 50. letech 20. století v Zoo Praha. Od 90. let 20. století se pak v České republice objevila řada soukromých chovů, z nichž mnohé později zanikly. Od roku 1997 propaguje ochranářská společnost Česká krajina návrat zubrů do volné přírody.




Safaripark v současnosti chová býka zubra evropského, kterému díky jeho zlostnější povaze říkáme Kazimír. V příštích letech bychom k němu rádi pořídili alespoň dva protějšky. Vše však záleží na plánu pro evropskou expozici pro příští roky.

(ZDROJ INFORMACÍ PRO ČLÁNEK: WIKIPEDIA)

TUKAN KRÁTKOZOBÝ

10. září 2018 v 23:44 | Safaripark Press |  STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA


Tukana krátkozobého najdeme ve volné přírodě v tropických, subtropických a deštných lesích. Vyskytuje se od Severního Mexika až po Venezuelu a Columbii.
Tukan krátkozobý dosanuje déky těla i se zobákem až 55 cm, z toho pestře vybarvený zobák ( zelený, s červenou špičkou a oranžovými boky) činí zhruba třetinu celkové délky těla. Peří je černé s krásně žlutým krkem a hrudí, nohy má zbarveny modře, ocasní pera jsou na špici červená.




Hnízdí v dutinách stromů, v nichž mnohdy přespávají celé rodiny tukanů a jejichž dno je většinou pokryto zbytky strávených plodů. Samice snáší 2-4 vejce, jež zahřívají samec i samice. Po přibližně 15-20 dnech se líhnou mláďata, o něž do doby než vzlétnou pečují oba rodiče.




Tukan krátkozobý je podobně jako ostatní tukani velice společenský pták, žije v hejnech o počtu 6 až 12 jedinců. Nepatří mezi dobře létající opeřence, pohybuje se hlavně přeskakováním ze stromu na strom. Uvnitř skupinek tukanů vládne rodinná hierarchie, mezi sebou se dorozumívají svými zobáky a vzájemným krmením se různými plody. Tukani se živí především různými plody, ale příležitostně i malými ptáky, vejci, hmyzem a drobnými plazy.
V našem safariparku chováme samce tohoto druhu tukana, kterému říkáme díky jeho všetečné povaze Čipera. Zda a kdy k němu pořídíme vhodný protějšek záleží na chovatelském záměru a finančním rozpočtu pro příští roky. Prozatím je Čipera čistě expozičním zvířetem.


(ZDROJ INFORMACÍ PRO ČLÁNEK: WIKIPEDIA, CHOVATELSKÉ PUBLIKACE, KNIŽNÍ ENCYKLOPEDIE)

Kam dál