RYS OSTROVID

Neděle v 17:21 | Safaripark Press |  EVROPA
.


Rys ostrovid je středně velká kočkovitá šelma vyskytující se v Eurasii a je největší evropskou kočkovitou šelmou, s maximální délkou těla až 148 cm, délkou ocasu až 25 cm, výškou v kohoutku až 75 cm a hmotností i přes 35 kg u samců, samice jsou podstatně menší. Charakteristickým znakem jsou trojúhelníkovité uši s černými chomáčky chlupů na konci a černý konec ocasu.




Zbarvení je variabilní, obecně lze ale říci, že čím dále na sever rys žije, tím světlejší má srst. Základní barva jeho srsti je šedá s žlutavým až rezavým zabarvením a s hnědými až červenohnědými skvrnami. Zimní srst je delší a hustší, s méně výraznou skvrnitostí. Středem hřbetu se často táhne tmavý pás, břicho je zřetelně světlejší až bílé.
Rys je aktivní hlavně za soumraku, na tichých lokalitách může být k vidění i přes den, kdy se rád sluní. Obyčejně však v průběhu dne odpočívá ve skalních úkrytech nebo v houštinách. Výjimkou je období říje, kdy je ve dne aktivní běžně. Četnost a míra denních přesunů se liší jedinec od jedince, byly zaznamenány i delší než 25 km.




Samec žije samotářsky, jen v době páření se zdržuje se samicí. V tomto období doprovází samici někdy i více samců, kteří spolu bojují. Říje probíhá v únoru a březnu, březost trvá 10 týdnů. V květnu až červnu rodí samice 2-4 mláďata, zpravidla v houštinách, skalních dutinách či pod vývratem. Mláďata se rodí slepá, vidí až po 16-17 dnech a kojení trvá 2-3 měsíce. Mláďata zůstávají s matkou až do další říje, matka je zprvu krmí a posléze učí lovit. Pohlavní dospělosti dosahují mezi 21 až 33 měsíci.
Rys stejně není vytrvalý pronásledovatel, na kořist číhá, nepozorovaně se k ní přiblíží a útočí z bezprostřední blízkosti. K číhání často používá vyvýšená místa na okrajích houštin. Loví velikostně různou kořist od hlodavců až po srnce.




Původní areál výskytu rysa zahrnoval lesy mírného pásu v celé Eurasii, ovšem systematický lov ze strany člověka a likvidace přirozeného prostředí vedly k jeho výraznému zmenšení a roztříštěnosti a samozřejmě k výraznému poklesu početnosti druhu. Jeho rozšíření (zejména po Evropě) je nesouvislé. Větší území s relativně silnými populacemi lze nalézt v Karpatech, na Balkáně a v Přední Asii (zejména Kavkaz). Ve zbytku západní a střední Evropy, kde byl rys až na pár lokálních přežívajících populací v 18. a 19. století vyhuben, existují pouze malé lokální populace, většinou nově vzniklé reintrodukcí nebo migrací.
Rys je nejpočetnější velkou šelmou přirozeně se vyskytující na území Česka a vlastně jedinou, která zde zakládá stálé populace. V Česku je rys od roku 1975 celoročně hájený, případné škody jím způsobené hradí stát. I přes tuto ochranu bohužel dochází v případě rysů k velmi častému pytláctví. V novém národním Červeném seznamu je zařazen mezi ohrožené druhy. V rámci celosvětového červeného seznamu je rys zařazen mezi málo dotčené druhy. Bernská konvence jej zařazuje mezi chráněné druhy živočichů, ve směrnici 92/43/EEC je zařazen mezi druhy vyžadující územní ochranu a přísnou ochranu. CITES je zařazuje mezi druhy, se kterými nelze obchodovat.




Safaripark pod Klíčem v současnosti chová čtyři jedince rysa ostrovida - samce a dvě samice, nově se můžeme pochlubit odchovaným mládětem. Výrazné rozšiřování chovu rysů ostrovidů u nás v Safariparku není plánováno, i když nevylučujeme, že nějaký jedinec tohoto druhu šelmy může v rámci dopárování ještě přibýt.

(zdroj informací pro článek:Wikipedia)
 

Z rodinky pižmoňů se stává stádečko

Pátek v 20:24 | Safaripark Press |  NOVINKY
Pižmoní rodinka se příchodem nové členky stává stádečkem. Nová samice pižmoně Ingri je cennou posilou našeho chovu a dorazila k nám z Kanady. Do konce roku vedení safariparku plánuje dovoz dalšího jedince. Příchod nové samice by měl časem vést k odchovu dalšího mláděte.






Nejdůležitější událost léta 2018

8. srpna 2018 v 14:58 | Safaripark Press |  NOVINKY


Konečně po dlouhé době mám velký důvod k jásotu. Dlouho očekávaná událost je tu. Srpen 2018 je ve znamení příchodu nového a mohutného dominantního samce horské gorily, kterého jsem pojmenoval Silver. Silver bude chován odděleně od stávající rodiny horských goril. Vedení safariparku (tedy JÁ Usmívající se) díky jeho příchodu zahajuje druhou fázi chovu horských goril. Je předpoklad, že ještě letos safaripark získá pro Silvera alespoň jednu parnerku.





Projekt horských goril má zelenou a vedení safariparku již zahájilo práci na projektu "horské gorily II.", který by měl být hotov v polovině příštího roku a výsledkem by měla být nová chovná skupina kolem Silvera, v níž by měly být tři samice. Mláďata by se měla objevit nejdéle do konce roku 2019. Paralelně s tímto projektem poběží projekt dlouhodobý projekt "antilopy" a v nejbližší době bude dokončen projekt "fosa 2018".





 


SLON AFRICKÝ

7. srpna 2018 v 17:25 | Safaripark Press |  AFRIKA


Úplně prvními zvířaty v tehdy nově otevřeném původním Safari pod Klíčem byla zcela oficiálně před mnoha lety rodinka slonů afrických. Z rodinky se postupně stalo velké chovné stádo a v současnosti má u nás domov více než dvacet těchto zvířat (díky tomu že jde o virtuální zoo). Jde jak o samice s mláďaty, tak i několik samců. S navyšováním počtu slonů v dohledné době vedení safariparku spíše už moc nepočítá, i když vyjímky se mohou vyskytnout.
Slon africký je největší suchozemský savec vysoký 3 až 4 m, hmotnosti až 7 tun. Vyskytuje roztroušeně v celé Africe jižně od Sahelu, Obývá poměrně rozmanité prostředí v deštných lesích, na savanách a vystupuje někdy až do horských oblastí.




Má silnou pružnou kůži šedivého až šedohnědého zbarvení bez srsti. Chlupy má jen na konci ocasu. Na celém těle je pokrytý hmatovými chloupky s větší koncentrací na chobotu. Mezi další znaky patří dva "prstíky" na chobotu, sloužící k dýchání, čichání, pití, sprchování a podávání potravy. Africký slon má obrovské silně prokrvené ušní boltce na jeho velké hlavě, sloužící za horkých afrických dní jako chladiče. Má vysoké nohy a štíhlou postavu, čelo ubíhající dozadu a prohnutý hřbet. Kly slona afrického rostou po celý život a mají je obě pohlaví.





Sloni mají jemný čich a dobrý sluch, kterým vnímají i pro lidi neslyšitelné infrazvuky, jimiž se dorozumívají na velké vzdálenosti. Navíc díky tomu sluchem vnímají i otřesy půdy, způsobené například pohybem vzdálených zvířat.
Tato zvířata, i když jsou schopná běhat velmi rychle (kolem 40 km/h), upřednostňují spíše chůzi přibližně stejně rychlou jako u člověka. Na zem při pomalejší chůzi našlapují měkce a pohybují se téměř neslyšně. Došlapují na konečky prstů srostlé rosolovitým vazivem do polštáře, který tvoří celé "chodidlo" a slouží jako tlumič.





Afričtí sloni žijí v organizovaných skupinách tvořených samicemi a jejich mláďaty s dominantní samicí spřízněnou se všemi členy stáda. Tyto skupiny se někdy dočasně shromažďují do stád o několika stech kusů. Samci kromě doby páření žijí stranou v mládeneckých skupinách, starší jedinci pak samotářsky.
Samice jsou říjné jednou za dva měsíce a rodí zpravidla jednou za čtyři roky. Mládě se většinou rodí jedno po 22 měsíční březosti, výjimečně se rodí dvojčata. Samice mládě kojí 2 roky. Po uplynutí této doby slůně zůstává u matky, i když ta má již dalšího potomka. Samice se pak stará naráz i o tři různě stará mláďata. Sloni dospívají kolem 10 let, ale do rozmnožování se zapojují až za dalších 5 až 10 let.
Sloni zvládají urazit velké vzdálenosti, ale drží se při tom v blízkosti vody, protože potřebují denně pít (až 200 l vody) a rádi se koupou. Při koupání na sebe chobotem nastříkají bahno z břehu a chrání se tak před obtížným hmyzem a proti přehřátí organismu v horkých dnech.






Sloni jsou býložravá zvířata. Jejich jídelníček závisí na tom, kde se zrovna jedinec nachází. Všichni ale musí denně spořádat až 225 kg potravy, což zabírá 15 až 18 hodin denně. Z toho jim zbývají jen přibližně 4 hodiny denně na spánek. Potrava navíc není v těle dobře zpracovávaná a zužitkuje se jen z 35-40%, takže slon vyprodukuje denně až 180 kg trusu a 40-60 litrů moči. Potravu si slon podává chobotem až do jícnu. Má málo zubů, navíc stoličky důležité pro drcení rostlinné potravy má jen čtyři a během života se několikrát mění. Potravu tak může jen rozžvýkat a proto má malou účinnost trávení. Když ztratí všechny zuby, nemá už možnost potravu rozžvýkat a umírá hlady, protože žaludek nerozžvýkanou potravu nerozloží. To se stává zhruba v 70 letech sloního věku.





Dříve se v Africe vyskytovaly na miliony slonů, ale kvůli neustále se zmenšujícímu biotopu a zvyšující se lidské populaci jsou jejich stavy nižší. Jejich stavy také snižují pytláci. Ve většině zemí jsou sloni afričtí chráněni zákonem a jejich nezákonný lov by se měl trestat, ale ne vždy je tomu tak. Podle IUCN není znám přesný počet slonů a v současnosti se ani neví, jestli populace roste nebo klesá, protože jedna sloní generace má až 25 let a obsáhlejší analýza by trvala také tak dlouho, ale na základě pozorování se zdá, že ve většině oblastí počet slonů oproti předchozí generaci klesl.


(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

SAJGA TATARSKÁ

1. srpna 2018 v 9:52 | Safaripark Press |  ASIE


Sajga tatarská je antilopa eurasijských stepí dorůstající délky 110-145 cm, výšky v kohoutku 60-80 cm a váží do 50 kg. Má oproti ostatním antilopám krátké nohy, zavalitou postavu a velkou hlavu. Typický je pro ni prodloužený, silně vydutý čenich s dolů směřujícími nozdrami a s velkou nosní dutinou uvnitř. Slouží k filtrování prachem nasyceného vzduchu v létě a k oteplování mrazivého vzduchu v zimě. Samec má čenich delší než samice a v období říje se mu ještě zvětšuje. Ušní boltce jsou nápadné krátké a zakulacené. Rohy má pouze samec a jsou výrazně kroužkované, lyrovité a mohou měřit až 35 cm.
Sajgy obývají stepi západního Mongolska a Kazachstánu, okrajově zasahují na území Ruska, Uzbekistánu a Číny. V evropské části Ruska se vyskytují pouze v Kalmycku. Žijí také v rezervaci Askanija Nova na jihu Ukrajiny, kam byly zpětně vysazeny na konci 19. století. Životním prostředím sajgy je nížinná step s porosty pelyňku, šalvěje a vysokých travin, zejména kavylů. Vyhýbá se lesům, horám i pouštním oblastem.
Živí se trávou a různými bylinami, žerou rády i aromatické byliny, jako je pelyněk, šalvěj a dobromysl. V zimě žerou i lišejníky. Chutnají jim také slanomilné rostliny, jako slanorožec a slanobýl. Lížou rovněž sůl, kterou nacházejí na březích slaných jezer a bažin.





Samci sajgy jsou v době říje velmi agresívní. Vytvářejí si harémy 5-15 samic, které obhajují. V této době spolu samci zápasí, ostrými rohy se vzájemně často vážně zraní nebo usmrtí. Březost trvá pět měsíců. Mláďata se rodí na jaře, obvykle se rodí dvojčata. Matka mláďata ukrývá ve vysoké trávě a několikrát denně je chodí nakojit. V této době se často stávají kořistí vlků a orlů. Až ve druhém týdnu života mládě matku následuje.
Sajgy jsou velmi společenské. Na jaře vytváří sajgy s mláďaty menší stáda čítající 12-40 jedinců, která se na podzim při migracích spojí a tvoří obrovská stáda. Z hlediska ochrany se jedná o kriticky ohrožený druh. V minulosti lovili Rusové, Tataři i Kazaši sajgy pro maso a kůži, často s pomocí chrtů a ochočených orlů skalních. V posledních dvaceti letech představuje hrozbu pytlácký lov, především pro rohy, které jsou ceněny jako trofeje a využívá je také tradiční čínská medicína.
V zajetí jsou sajgy výjimečně choulostivé, snadno onemocní a uhynou. Zvláště náchylné jsou k chorobám dýchacích cest. Jejich úspěšné rozmnožování v zajetí je výjimkou. Naposledy je u nás choval Zoopark Chomutov (od roku 2004), výsledky však nebyly příliš uspokojivé. V Evropě byly chovány zhruba v pěti desítkách zoo, ale aktuálně jsou k vidění jen v Zooparku Askanyia Nova na Ukrajině.
Safaripark pod Klíčem díky své povaze (virtuální zoo) samozřejmě sajgu chová. Nově k nám v letošním roce přibyl samec této antilopy. Má se stát základem budoucí chovné skupinky těchto zvířat. Pořízení samic je otázkou příštích měsíců.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)


Dovolená

3. července 2018 v 23:37 | Safaripark Press |  NOVINKY
V červenci jsem si zde na blogu udělil dovolenou. Rozhodl jsem se, že články o zvířatech budou nově až koncem července. Zítra do galerie na rajčeti akorát přidám pro zpestření fotky ze Dvora Králové a z Prahy (alba Safari Park Dvůr 2018 a ZOO Praha 2018).
Jinak ale nezahálím, fosa č.2 už má kostru a vlastní modeláž mě čeká v příštích dnech. Doufám, že se zadaří.
Následovat bude přímorožec šavlorohý, ještě jedna antilopa bongo a následně samice nyaly horské.
Potřebuji postupně vytvořit skupinky antilop, aby Safaripark vypadal trochu věrohodněji. Tím je jasně vymezen směr mojí domácí tvorby nejméně do konce roku.

FOSA MADAGASKARSKÁ

23. června 2018 v 20:03 | Safaripark Press |  AFRIKA


Africká expozice se nově může pochlubit fosou madagaskarskou. Konkrétně se jedná o samce, který se jmenuje Theo. V Theově případě se nejedná se o expoziční zvíře. Koordinátor chovu v Německu (zoo Duisburg) již přislíbil samici fosy, která by se u nás měla objevit již v dohledné době.




Fosa je šelma, která je endemitem a největším dravým savcem Madagaskaru, je příbuzná promykovitým. Vzhledem se podobá kočkám, ale také cibetkovitým a promykovitým šelmám. Rodový název Cryptoprocta má původ v řeckých slovech crypto, tedy skrytý, a procta - řiť. Toto jméno vzniklo kvůli tomu, že fosa má řitní otvor ukrytý v análním váčku. Druhové jméno ferox (divoký) pochází z latiny.




Fosa může vzhledem působit jako miniaturní puma. Jde o osvaleného savce se štíhlým tělem a ocasem, který je téměř tak dlouhý jako samotné tělo. Čenich je široký a krátký, uši zaoblené a velké. Oči s hnědými duhovkami jsou posazené daleko od sebe, zřítelnice jsou rozšířené a zužují se do štěrbin. Délka těla dospělé fosy je až 80 cm, ocas má mezi 65 - 70 cm. Samci váží 6 - 8,5 kg, samice 5,5 - 7 kg. Fosa má výborný zrak, sluch i čich. Jedná o zvíře, které ani v zajetí netrpí chorobami, jež sužují jiné druhy šelem. Má zatažitelné drápy a velmi pohyblivé kotníky, které jí umožňují lézt po stromech hlavou jak vzhůru, tak i opačným směrem a skákat ze stromu na strom.





Obývá zalesněné lokality a aktivně loví jak ve dne, tak v noci. Většinu stravy fosy tvoří lemuři, zbytek ještěrky, hlodavci a ptáci. Vyjma samic s mladými žijí fosy většinou jednotlivě.. Páření se většinou odehrává na rovných větvích stromů a trvá i několik hodin. Během páření samice vydává zvuky podobné kočičímu mňoukání. Je březí tři měsíce. Vrh čítá až 6 mláďat, která se rodí slepá a bezzubá. Pohlavní dospělosti fosy dosahují ve 3 až 4 letech.
Fosy komunikují pomocí zvuků, pachů i gest. Mezi zvukové projevy patří například vrčení a výstražné volání.. Naopak dlouhé a vysoké tóny slouží k přivolání dalších fos.





Agresivita se u dospělých jedinců projevuje jen v období páření, především samci svádějí souboje se soky, ale většinou krátké a pro poražené nebývají smrtelné. V zajetí nejsou fosy vůči lidem agresivní.
Dle IUCN je fosa zranitelným druhem. Největší hrozbou je pro ní ztráta biotopu.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

Cornis - nosorožci posilují

21. června 2018 v 12:51 | Safaripark Press |  NOVINKY
Novým přírůstkem do naší skupiny nosorožců dvourohých je samec Cornis. Přicestoval k nám již během zimního období. O té doby až do současných dnů byl držen v zázemí a svou oficiální premiéru má až nyní.







Další model - samec fosy

19. června 2018 v 13:04 | správce safariparku |  MODELOVÁNÍ
Již delší dobu se nic na blogu neděje a zde je důvod. Zatím nevytvářím článek o fose jako takové, ale hodlám Vás dnes seznámit s mým novým modelem - samcem fosy. Je ještě ze staré hmoty Fimo, jejíž zbytky jsem tak využil.










SUP HIMALÁJSKÝ

5. června 2018 v 23:42 | Safaripark Press |  ASIE


V asijské části Safariparku pod Klíčem chováme staršího samce supa himalájského, který k nám přicestoval před několika lety z Německa.
Sup himálajský je mohutný jestřábovitý dravec. Jak už napovídá jeho druhové jméno, obývá pohoří Himaláje od severního Pákistánu a Indie, přes Tibet, Nepál, Bhútánu až přes centrální Čínu a Mongolsko. Obvykle se vyskytuje v nadmořské výšce okolo 1500 - 4000 m. V Nepálu je však jeho výskyt zaznamenán až do 5000 m.n.m.




Sup himálajský váží až 12 kg, délka těla činí 116-150 cm a rozpětí křídel dosahuje 280-310 cm. Je podobný supovi bělohlavému, ale je větší. Má dlouhý, zdánlivě holý krk s jemným prachovým peřím a nápadný límec z bílých per.
Živí se mršinami velkých savců, ojediněle mláďaty a menšími zesláblými zvířaty. U zdrojů potravy se nezdržuje ve větším počtu jedinců, ostatní od nalezené mršiny agresivně vyhání.




Supi hnízdí v párech nebo v menších skupinách čítající do šesti párů, a to obvykle na skalních římsách a výběžcích a na útesech. Samice klade do hnízda jedno vejce, a to na začátku roku v lednu. V sezení na vejci se střídají oba partneři po dobu necelých dvou měsíců. Vylíhlé slepé a holé mládě oba rodiče krmí vyvrženými kousky natráveného masa.
Tento druh dravce v současnosti nepatří mezi příliš ohrožené, ale stejně jako u jiných druhů supů i u něho se začíná projevovat pokles počtu. Důvodem je činnost člověka, přesněji řečeno lék diclofenac, kterým veterináři podávají hovězímu dobytku. Sup, který pozře maso uhynulého zvířete léčeného diclofenacem, uhyne během několika dní z důvodu selhání ledvin.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia, ZOO Liberec, AtlasZvířat.cz)

PŘÍMOROŽEC ŠAVLOROHÝ

3. června 2018 v 17:31 | Safaripark Press |  AFRIKA


Africká expozice se může pochlubit vzácnými chovanci, kterými je trojice přímorožců šavlorohých - samec Takko a samice Nyota a Nzuri. Takko žil u nás tři roky osaměle a a novinkově se k němu v těchto dnech se konečně podařilo sehnat partnerky. Výhledově je k této trojici plánováno pořízení dalších dvou samic.




Přímorožec šavlorohý dříve obýval velkou část severní Afriky. Je vysoký přes metr, na délku měří až 2,4 m a váží kolem dvou set kilogramů. Většina srsti je zbarvena bíle, krk, prsa a část obličeje je zbarveny zrzavo-hnědě. Dlouhé zahnuté rohy, které mají obě pohlaví, jsou až přes metr dlouhé a samci je využívají při soubojích o samice.
Obývá vyprahlé stepi a pouště, kde spásá téměř všechnu vegetaci, která v těchto podmínkách roste. K životu v tvrdých podmínkách má několik adaptací, které mu dovolují přežít. Má výkonné ledviny, potí se, až pokud teplota přesáhne zhruba 40 °C, dokáže vydržet několik týdnů bez vody, kterou z velké části přijímá z potravy a velká kopyta mu napomáhají rozložit celou váhu zavalitého těla na měkkém písku.




Žije ve smíšených stádech. V období rozmnožování spolu samci agresivně bojují o samice, přičemž využívají rohy.
Samice se před porodem odpojí od stáda a o samotě porodí mládě, které po narození váží až 15 kg. Samice se následně vrací ke stádu a mládě odstavuje již ve věku 14 týdnů. V zajetí se může přímorožec šavlorohý dožít více než 15 let.




Dříve byl přímorožec šavlorohý hojně rozšířeným savcem v saharských oblastech, v současnosti je v přírodě díky lovu zřejmě vyhynulý, ačkoli existuje tvrzení, že malá populace ještě žije v Čadu a Nigeru. Záchranářská opatření byla odstartována v 60. letech 20. století. V současné době probíhají pokusy o znovuoživení populace ve volné přírodě.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

LVÍČEK ZLATÝ

1. června 2018 v 20:53 | Safaripark Press |  STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA


Jihoamerická expozice se může pochlubit novým přírůstkem, a to samečkem lvíčka zlatého, který k nám přicestoval v minulých dnech z Německa. Lvíček sám dlouho nezůstane a již dnes je jisté, že se v dohledné době vedle něho objeví samička.




Lvíček zlatý je malá opice z čeledi kosmanovitých obývající jen malé území jihovýchodní Brazílie (Mata Atlântica), konkrétně tropické pralesy při Atlantiku. Tento druh byl těžce postižen odlesňováním, a proto se v 60. letech minulého století na něj soustředila pozornost ochránců. Byl chován v zajetí, rozmnožen a znovu vysazen do přírody v severovýchodní Brazílii. Jeho situace je však stále špatná následkem poškození prostředí. Neexistuje souvislý lesní areál, kde by mohli lvíčci žít.
Lvíček zlatý je asi dvakrát větší než ostatní kosmani a tamaríni, má dlouhou hřívu hedvábné, zlaté zbarvené srsti a šedavý obličej. Jedná se mrštné zvíře, které se umí velmi rychle pohybovat po stromech. Nikdy nežije samotářsky, minimálně v párech, ale více v malých skupinkách, které se dorozumívají bohatou škálou nejrůznějších zvuků. Jsou to velmi inteligentní zvířata, která dokáží před nebezpečím rychle uprchnout. Pokud se objeví nebezpečí a strážní opice vydá poplašný zvuk, lvíčci zmizí hluboko v korunách stromů.




Jeho hlavními predátory jsou dravci, velké kočky a hadi. Tropický prales poskytuje důležitý zdroj potravy lvíčka; malý lvíček spoléhá na dešťovou vodu a na dostatek hmyzu u vodních nádrží, na různé plody a jiná menší zvířata obývající kůru na stromech.
Samice rodí nejčastěji jedno nebo dvě, vzácně i tři mláďata po 132 až 134 dnech březosti. Samici pomáhá i samec, kterému je samice jen občas půjčuje a to pod přísným dohledem. Nejprve je několik týdnů kojí, poté jim začne pomalu dávat i pevnou potravu (nejčastěji hmyz), kterou pečlivě rozmačká ve svých prstech.
Lvíček zlatý je zapsán Červeného seznamu IUCN do kategorie "ohrožených druhů". Přesto se v některé zdroje jej uvádí jako "kriticky ohrožený druh" díky odhadům, že ve volné přírodě žije přibližně jen 1000 a v zajetí 500 jedinců.

(zdroj informací: Wikipedia, Chovzvířat.cz)

TUKAN OBROVSKÝ

27. května 2018 v 23:03 | Safaripark Press |  STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA
Vedle několika papoušků rodu ara se v jihoamerické expozici mohou návštěvníci setkat i s tukany. Jedním z našich tukanů je sameček tukana obrovského Bonito, který u nás zatím žije sám. Věříme, že se k němu již brzy podaří sehnat samičku.




Tukan obrovský je pták s typickým zavalitým tělem a s dlouhým, mohutným a barevným zobákem. Je největší ze všech 37 druhů tukanů.
Vyskytuje se ve Střední a Jižní Americe, zde obývá hlavně nížinné a horské lesy. Žije většinou v párech nebo tvoří malé skupiny.
Dorůstá délky kolem 60 cm, zobák má dlouhý až 19 cm. Barva peří je černá, jen na prsou, krku a kořeni ocasu je čistě bílá. Kolem očí je zbarven do žluta. Zobák hraje všemi odstíny žluté a oranžové, špička je černá. Tukan svůj velký zobák používá k regulaci teploty.




Živí se hlavně různými plody, bobulemi a ovocem, občas si potravu zpestří bezobratlými živočichy či drobnými obratlovci.
V době námluv přináší sameček ve svém zobáku samičce pěkně vybarvený a zralý plod (většinou nějaké bobule nebo jiné ovoce), který sám vybere, a tím si získá samičku. Tukani nejsou moc dobří letci, na zemi i po větvích se pohybují poskakováním. Proto jsou největšími šplhavci na světě.




Spí v dutinách starých stromů, zde také klade samice vejce. Mláďata jsou většinou dvě, výjimečně čtyři. Líhnou se po 18 denní době inkubace. V hnízdě zůstávají mláďata dalších asi 7 týdnů. Nejdříve je rodiče krmí šťávou z plodů, postupně přecházejí na pevnou potravu. Tukani se můžou dožít i 15 let.
V zajetí, především v zoologických zahradách, je chován často. Jen málo zoologickým zahradám se jej však podařilo rozmnožit.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

HATÉRIE NOVOZÉLANDSKÁ

25. května 2018 v 10:36 | Safaripark Press |  AUSTRÁLIE


Ve speciálně zařízené klimatizované ubykaci v australské expozici chováme vzácnou hatérii novozélandskou, která je pro nás velmi cenným přírůstkem a jejíž pořízení pro vedení safariparku bylo poměrně náročné.
Hatérie novozélandská (tuatara) patří do prastarého řádu druhohorních plazů. Je to po všech stránkách unikátní živočich a posel z dob dinosaurů.
Dosahuje délky 50 až 80 cm. Samečci mohou vážit až do 1 kg, samičky o 0,5 kg méně. Vzhled hatérií se od druhohor nezměnil. Její domorodé jméno (pochází ze staré maorštiny), tuatara, znamená nesoucí šípy, a značí řadu špičatých šupin, které má hatérie na hřbetě. Hatérie má celkem tři oči, dvě na obvyklém místě a jedno na temeni hlavy. V mládí je toto oko vidět, později jej však překrývají šupiny. V žádném případě však hatérie tímto okem nevidí, možná slouží k vnímání množství světla, ze kterého pozná, jak má dlouho setrvat na slunci.




Je schopná tzv. kaudální autotomie, tedy že může odvrhnout část svého těla a uniknout tak nebezpečí. Odvržená část se ještě chvíli pohybuje a odpoutává tak pozornost.
Zuby hatérií jsou na rozdíl od většiny jiných obratlovců pevně spojeny s lebkou. Unikátním způsobem kousání, při němž jediná řada zubů v dolní čelisti zapadá mezi dvě řady v čelisti horní, precizně odkrajují jednotlivá sousta. Živí se především hmyzem, případně také malými ještěrkami.




Hatérie je noční živočich, i když se občas potřebuje ohřát na slunci. Má velice nízkou obvyklou teplotu těla (12 °C), pohybuje se proto velmi pomalu. Pro svůj život potřebuje chlad. Při pohybu se nadechuje každých sedm sekund, v klidu jednou za hodinu. Dospělé velikosti dosáhne až za 20 let. Díky pomalému metabolismu jsou dlouhověké - nejstaršímu známému jedinci tohoto druhu bylo v roce 2009 111 let. Dospělí jedinci se páří ve věku kolem 20 let. Zárodek se utváří 1 rok. Samice klade až 15 vajíček s bílou skořápkou. Po nakladení vajec se již o ně nikdo nestará. Mláďata se líhnou za 13-15 měsíců.
V minulosti bylo rozšíření hatérií v rámci Nového Zélandu podstatně větší, ale po introdukci krys a koček zůstaly zachovány jen na některých menších ostrůvcích. V současnosti jsou hatérie ve své domovině přísně chráněny.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

KAMZÍK HORSKÝ

24. května 2018 v 23:36 | Safaripark Press |  EVROPA


Kamzík horský je druh divoké horské kozy, jehož domovem jsou hlavně vysokohorské oblasti Alp , Tater, Karpat, vyskytuje se i na Balkáně a v Turecku. V Česku byl uměle vysazen v Jeseníkách a Lužických horách na počátku 20. století. Kamzičí populace u nás je nejzdravější v Evropě, např. v Alpách je u kamzíků častá prašivina.




Výška kamzíka v kohoutku činí až 0,85 m, délka těla do 1,30 m, váha do 36 kg, ocas měří 3 - 8 cm a lebka kolem 20 cm. Má dlouhé končetiny a tělo je poměrně masivní. Hnědá srst je v zimě zbarvena velmi tmavě, na zadních končetinách mají bílé skvrny a dolní části tváří jsou také bílé. V létě je srst světlejší, jedině horní část tváří, hřbetní podélný pruh a dolní část končetin zůstávají dosti tmavé. Hrdý postoj a hákovité růžky jsou znaky, které umožňují kamzíka přesně určit. Samec má často větší rozměry než samice.




Kamzíkovi se připisuje obliba pro pastviště ležící ve výškách nad 2000 m. Toto ale vždy neplatí, což dokazuje jeho přítomnost v lesích v nižších nadmořských výškách. Je tomu tak proto, že život na skalách mu neposkytuje nutnou potravu ani na jaře a v létě, ale též kvůli většímu ohrožení v nekrytém terénu.
V létě se kamzíci živí divokou trávou a nízkou vegetací, ale neopomíjejí ani bobovité rostliny, zvláště alpský jetel. V zimě, kdy čelí omezením v potravě a pokud sněhová pokrývka není příliš silná, se uspokojí se suchými bylinami a přechází pak k režimu, kdy si vystačí s větévkami listnatých dřevin, lišejníky a letorosty jehličnanů.




Kamzíci část roku žijí ve společných stádech, které vedeny jsou zásadně starší samicí. V určitých době ale vznikají stáda, kde jsou výlučně kamzice a jejich potomstvo, nebo jsou skupiny složeny pouze z kozlů.
Na konci října a začátku listopadu přichází říje. Samci jsou polygamní, v této době bojují a snaží se zaujmout samice. Souboje většinou končí určením dominantního samce (který na místě zůstává) a poraženého soupeře (který odtáhne pryč). Vážná zranění soupeřů jsou velmi vzácná.
Březost trvá 160 - 170 dní, asi tři týdny před porodem se samice oddělí od stáda. Dochází k němu na rozhraní května a června.
Krátce po narození mládě svou matku všude následuje, a i když kojení trvá přibližně 2 měsíce, kůzle samo spásá jemnou vegetaci už 30 dní po narození. V naprosté většině kamzice rodí jen jedno mládě.
V evropské expozici safariparku chováme mladého samce kamzíka, který sám určitě nezůstane. V dohledné době je počítáno s vytvořením menší skupinky těchto zvířat.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

LEGUÁN MOŘSKÝ

23. května 2018 v 11:36 | Safaripark Press |  POLÁRNÍ a MOŘSKÝ SVĚT


Leguán mořský je vejcorodý ještěr, žijící na ekvádorském souostroví Galapágyv Tichém oceánu, dorůstající do délky 1 metru.




Vyznačuje se masivní hlavou a velkým tělem. Jako jediný z ještěrů hledá potravu v moři. Živí se mořskými řasami u souostroví Galapágy. Je navyklý na nízké teploty a přebytek soli. Dospělý jedinec se může ponořit až do hloubky 12 metrů a být pod hladinou oceánu déle než hodinu. Za normálních okolností však loví pomocí nehlubokých ponorů a lov netrvá déle než 10 minut. Pokud leguáni nehledají potravu, sluní se na kamenech a skalách. Často lze pozorovat až tisícové houfy leguánů na jedné části pobřeží. Během páření jsou samci agresivní a bojují mezi sebou o samice. Dobrých míst k hnízdění je tak málo, že tisíce samic často kladou společně vajíčka do písku. Obvykle samice naklade 1 až 6 vajec. Mládě se líhne za 2-3 měsíce. Mláďata shánějí potravu v přílivové zóně a ukrývají se v rozsedlinách kvůli rackům a jiným mořským ptákům, kteří by je mohli sežrat.




Vzhledem k jeho potravní specializaci je chov leguána mořského v opravdových zoologických zahradách prakticky vyloučen. Mořský svět našeho virtuálního safariparku si však může chov i takovýchto druhů zvířat dovolit (virtuální zoo jsou zde ve výhodě). Návštěvníci se tak mohou seznámit s naším samcem leguána mořského Saltym , který je u nás vyjímečnou novinkou. Mrkající


(ZDROJ INFORMACÍ: WIKIPEDIA)

HROŠÍK LIBERIJSKÝ

23. května 2018 v 10:58 | Safaripark Press |  AFRIKA



Hrošík liberijský žije v hustých pralesích a bažinách na poměrně malém území v západní Africe. Na rozdíl od příbuzného hrocha obojživelného žije skrytě a samotářsky. Zprávy o něm byly léta považovány za výmysly a zajímaly pouze kryptozoologové. V roce 1910 financoval Carl Hagenbeck, ředitel hamburské zoo, výpravu do Libérie. První výprava úspěchem neskončila, ale ta druhá, která se uskutečnila v roce 1913, znamenala pět živých exemplářů pro hamburskou zoo a uznání nového druhu.




Tento příbuzný hrocha sice žije v mokřadech a bažinách, ale většinu času tráví na souši. Vyskytuje se jednotlivě nebo v párech, občas žije v malých rodinných skupinkách. Březost trvá okolo 7 měsíců, rodí se jediné mládě, které samice kojí přibližně do roka. S matkou se mládě zdržuje dva až tři roky.




Délka těla hrošíka je kolem 1,4 - 1,8 m, výška v kohoutku zhruba mezi 75 - 85 kg, hmotnost ž od 150 do 270 kg dle velikosti jedince.
Dle odhadů v přírodě žije 3000 - 5000 hrošíků. V současné době jeho přežití hrošíka ohroženo kácením deštných pralesů. Nebezpečí mu hrozí pytláků. Přežití v přírodě je do budoucna nejisté, naděje je v chovu zoologických zahrad, kde se úspěšně hrošíci množí.




V africké expozici chováme ucelenou rodinku hrošíků - samce Libera, samici Kengi a jejich mládě Oskara. V rámci rozšíření chovu těchto zvířat o nový pár k nám z USA přicestovala mladá samička hrošíka liberijského Bubba, která bude ještě v tomto roce doplněna vhodným protějškem.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

VÝR VELKÝ

21. května 2018 v 23:44 | Safaripark Press |  EVROPA


Evropská expozice safariparku chová pár výrů velkých, kteří jsou jejími obyvateli již několik let. Samec se jmenuje Buba a samice Bubina.




Výr velký je největší evropskou sovou s délkou těla přes 70 cm, rozpětím křídel až 170 cm. Vážít 2 - 3 kg. Samice je větší než samec. Má nápadná péřová "ouška" a oranžově zbarvené oči.




Nachází se všude, kde má vhodné podmínky pro hnízdění a lov. S oblibou osidluje kamenité stráně, zříceniny s lesy v okolí. Někdy obývá i oblasti beze skal, v takovém případě však vyžaduje dutiny stromů či opuštěná dravčí hnízda.
Žije obvykle samotářsky. Loví za soumraku, často již před západem slunce, kdy létá neslyšně dost nízko nad zemí. Jeho potravou jsou savci do velikosti zajíce nebo mladé lišky, ptáci, příležitostně hmyz.




Koncem března nebo v dubnu si na skalách nebo zříceninách zakládá jednoduché hnízdo. Často je bez výstelky nebo vystlané jen zbytky chlupů a peří z kořisti. Na 2 až 4 vejcích sedí samice sama 32 až 37 dní. Samec jí přináší potravu, kterou jí předává v blízkosti hnízda. O vylíhlá mláďata se samice pečlivě stará, chrání je před deštěm a před žhavými slunečními paprsky. Po jednom až dvou měsících opouštějí mláďata hnízdo a posedávají v okolí. Ve stáří 3 měsíců mladí výři už dobře létají. Dožívá se od 20 do 30 let.



(zdroj informací: zoo Hluboká, Wikipedia)

SUP BĚLOHLAVÝ

20. května 2018 v 22:04 | Safaripark Press |  AFRIKA


Africká expozice je vedle jiných zvířat také domovem supů, a to konkrétně supů bělohlavých. V současnosti chováme tři jedince a není vyloučeno, že tato skupinka se časem ještě rozšíří.
Sup bělohlavý je velký druh dravce a mrchožrouta z čeledi jestřábovitých. Zatímco většina supů má krky holé, sup bělohlavý má krk porostlý jemným bílým peří. Může být vysoký 95-110 cm a jeho rozpětí křídel dosahuje délky 230-265 centimetrů.




Je rozšířený v Asii, Africe a Evropě. Mezi jeho oblíbená stanoviště patří hornaté oblasti, a na základě toho se může zatoulat třeba až do pohoří Alp. V malých hejnech pátrá na těchto dobře umístěných místech po zdechlinách. Nad spatřenou kořistí vydrží kroužit i několik hodin, než se odhodlá k přistání. Na to reagují například hyeny , pro něž je krouživý let supa bělohlavého znamením, že se v jeho blízkosti nachází mršina, o kterou mohou dravce připravit. Tento sup se živí pouze masem a vnitřnostmi, přičemž kostí si nevšímá; na ně se specializuje například sup mrchožravý nebo orlosup bradatý.




K hnízdění si vybírá skalnaté dutiny. Samice snáší zpravidla jedno vejce. Mláďata zůstávají v hnízdě asi do stáří čtyř měsíců a starají se o ně oba rodiče, kteří je přicházejí krmit. Když mláďata povyrostou, drží se v blízkosti rodičů a doprovázejí je v letu. Dochází-li ke krmení, nepozřou mláďata tvrdé maso a tak vyčkávají, než je z potravy rodiče odstraní. Dlouhé krky jim umožňují prostrčit hlavu i do těch nejmenších míst nebo otvorů v mršině. Díky žaludečním bakteriím bez problému pozřou i silně shnilé maso, prorostlé plísní.

(Zdroj informací pro článek: Wikipedia)


MUFLON

18. května 2018 v 22:24 | Safaripark Press |  EVROPA


V evropské expozici odletošního jara mohou návštěvníci potkat staršího samotářského samce muflona. Byl dovezen z Německa společně s kamzíkem bělákem a kozorožcem. Chovat muflony ve velkém safaripark neplánuje a uvedený exemplář tohoto druhu je čistě expozičním zvířetem.
Muflon je jediný volně žijící zástupce rodu ovce v evropské i české přírodě. Je lovným druhem, jehož odstřel je u nás povolen v posledních pěti měsících roku.
V prehistorických dobách žili mufloni na evropské pevnině, jak dosvědčují archeologické nálezy kostí a lebek. V době historické, po poslední ledové době žili už pouze na ostrovech Sardinie a Korsiky. Muflon i jeho nejbližší příbuzný ovce mufloní neboli kruhorohá byli dávno v pravěku domestikováni a stali se základem chovu domácích ovcí.
Z Korsiky a Sardinie se muflon již v historickém období začal šířit po celém Středomoří. Patrně ho znali již staří Řekové, zcela jistě ho chovali staří Římané, kteří jeho maso podávali na hostinách. Používali ho i při hrách v cirku.
Muflon je 100 až 125cm, v kohoutku dosahuje výšky až 75 cm. Ocas měří 10 cm. Starší berani dosahují váhy 50 kg, ovce kolem 35 kg. Velké, silně vyvinuté rohy nosí pouze berani, kteří je používají při soubojích. Bývají dlouhé až 80 cm. Muflonky jsou buďto bezrohé, nebo nosí malé růžky, dlouhé nejvýše 16 cm.
Muflon nepatří mezi vybíravé druhy a spásá i kyselé a tvrdé trávy. V celkovém objemu potravy tvoří trávy asi 70 %, listí stromů a keřů 15 % a polokeře okolo 10 %. Pokud nenajde dostatek a vhodné složení potravy, ohryzává kořenové náběhy lesních dřevin, případně kmeny. Dostal se tak do rozporu s ekonomickými zájmy člověka. V mnoha oblastech došlo k výrazné redukci nebo dokonce likvidaci muflonů.




Muflon je typický stádový druh a celý rok žije v různě četných stádech rozdělených podle pohlaví, pouze starší berani žijí raději samotářsky. Základem je rodinné stádo, které vodí stará a zkušená muflonka. Stádo hlídá s velkou obezřetností a v nebezpečí varuje ostrým syknutím. Hlas mufloní zvěře je podobný hlasu ovcí, je to krátké bečení, které již z dálky označuje táhnoucí či pasoucí se tlupu.
Doba námluv probíhá v listopadu, někdy i v prosinci. Muflončata se rodí již počátkem března a samičky během jara a léta tak fyzicky vyspějí, že koncem roku již přichází do říje. Tyto muflonky pak přivádějí na svět mláďata koncem června.

(zdroj informací: Wikipedia)

Kam dál