VOMBAT OBECNÝ

14. ledna 2018 v 8:39 | Safaripark Press |  AUSTRÁLIE
Původní pár vombatů, kteří byli chováni ještě za dob existence Safari pod Klíčem nahradila nové wombatí rodinka, kterou jsme u nás uvítali v závěru loňského roku. Samec Mel, samice Tabbi a mládě - sameček Tobík jsou novými obyvateli australské expozice.




Vombat obecný, známý také jako vombat medvědovitý, je 0,7-1,2 m dlouhé zvíře se zavalitým tělem, širokou a hranatou hlavou, masivními končetinami, holým čenichem, 2-3 cm dlouhým ocasem, hmotností od 14 do 25 kg a s hrubou a hustou srstí.
Po většinu roku žije samotářským způsobem života. Hrabe rozsáhlé rozvětvené nory s jediným vchodem, které dokáže vybudovat i v těžko dostupných terénech, k čemuž mu napomáhají jeho silné drápy. I když je venku O °C, vombatí nora má teplotu 16-26 °C.





Staří samci bývají vysoce územní a často napadají savce, kteří proniknou do jejich domácích areálů. Člověku však většinou nebezpečí ze strany těchto vačnatců nehrozí. Vombat přes den většinou odpočívá a za potravou se vydává převážně v noci. Před přímým sluncem se chrání, ale pokud není sluneční žár silný, rád se vyhřívá na slunci.




Potrava vombata je vegetariánská a tvoří ji tráva, ostřice, kořínky a hlízy. Trus vombatů má hranatý tvar, mají tedy tvar podobný kostkám. Další zajímavostí je, že výkaly vombatů jsou zbaveny při vylučování téměř veškeré vlhkosti.
Vombati jsou v říji, když je v Austrálii jaro. Samice před porodem vystele jednu komoru své nory suchou trávou a listím. Rodí jedno mládě, které ve vaku zůstává po dobu 6-7 měsíců. Během následujících tří měsíců se občas do vaku stále vrací kvůli potravě a úkrytu. Matku opouští ve věku dvanácti až patnácti měsíců a v přírodě se dožívá do 18 let.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia - zkráceno)


 

Základ nové rodiny rypoušů

6. ledna 2018 v 21:49 | správce safariparku |  NOVINKY
Na přelomu roku se do expozice mořského světa přistěhoval nový samec rypouše sloního, který bude základem druhé rodiny rypoušů, která by měla čítat dvě samice a jednoho samce, případně i mláďata (nakonec mě domácí tvorba nemine). Nového samce jsem pojmenoval Adam (do safariparku přibyl 24.12.2017, kdy má Adam svátek). Doufám, že se bude návštěvníkům safariparku líbit. Posoudit to můžete na připojených snímcích.









Rozšiřování safariparku 2018

3. ledna 2018 v 23:57 | správce safariparku |  NOVINKY
Ačkoli jsem si koncem loňského roku říkal, že nebudu plánovat, nakonec jsem neodolal a přece jenom jsem si hrubý obrysový plán rozšiřování safariparku vytvořil. Rozdělil jsem ho na dvě oblasti

JISTOTA

Ve vánočním článku jsem Vás již seznámil s většinou nových přírůstků, které postupně během zimy a jara začlením do safariparku a budu jim věnovat samostatné články. Takže mohu zopakovat, že to jsou medojedi, wombati, hadilov, slon africký, sajga, bongo, medvěd malajský, tamandua, rypouš, mrož, párek goril, nosorožec dvourohý, samice emu a ocelot.
Na cestě z Číny je několik modelů od Noahs Palls jako párek jaguárů, ptakopysků, mandrilů a medvědů ušatých, dále antilopa vraná a outloň. Tyto modely bohužel nestihly dorazit pod stromeček, takže budou představeny ve druhém sledu.


SNAD SE ZADAŘÍ

Nyní k stručně k modelům od hlavních značek, které bych chtěl během roku 2018 (pokud se zadaří) postupně pořídit: Schleich - hrošice a nosorožci indičtí (ostatní modely neshledávám pro mě osobně zajímavými), tuleni leopardí (Collecta a Safari Ltd.), harpyje, nosorožec sumaterský, hrošík liberijský, pižmoň, urson, svišť, babirusa a kůň Převalského (Safari Ltd.), pižmoň, mládě bongo, hroch, cibetka, lemur katta a zebra (Collecta), horská gorila,žirafa, lvíček zlatý, chřestýš, lemur vari a gepard (Papo). Celkem 25 modelů, ale je to jen plán (přednost mají silně vyznačené modely, na které již šetřím).Mrkající

Japonské modely již momentálně aktivně řeším - jeřáb mandžuský (ideálně pár) makak červenolící (podle možností nejlépe malá skupinka).

Domácí tvorba - s ohledem na nedostatek volného času asi jen samice hiroly a bonga Plačící. Ostatní se uvidí.

To je asi tak všechno, co mě při plánování napadlo. Pokud zrealizuji alespoň dvě třetiny, tak to bude hodně velký úspěch.
Smějící se




 


SERAU MALÝ

1. ledna 2018 v 17:40 | Safaripark Press |  ASIE


Počátek roku 2018 v Safariparku pod Klíčem je ve znamení otevření již před více než půlrokem slibovaného japonského koutku v asijské expozici, jehož prvním obyvatele se stává samec seraua malého Sato, který byl do safariparku dopraven přímo ze své domoviny z Japonska.
Serau malý je přežvýkavý sudokopytník z čeledi turovitých. Jedná se o vzácný, málo známý druh, o němž není k dispozici mnoho informací. Serau je endemitem, obývá pouze Japonsko, zejména ostrov Honšú, malé populace žijí na ostrovech Kjúśu a Šikoku. Žije v jehličnatých a smíšených lesích v japonských horách, v nebezpečí se uchyluje do skal. Výborně šplhá a skáče.


Serau je středně velký, robustně stavěný, tvarem těla i velikostí trochu podobný domácí ovci. V kohoutku měří 60 - 75 cm a jeho hmotnost dosahuje 30 - 45 kg. Serau má poměrně krátké nohy s malými kopýtky a silně stavěné tělo, které se díky husté, jemné srsti zdá být ještě zavalitější. Zejména zimní srst je neobyčejně dlouhá a hustá. Krk je krátký, hlava poměrně malá a zašpičatělá, s malými, kulatými botlci a velkýma očima. Ocásek je velmi malý a zcela ukrytý v srsti. Obě pohlaví nosí rovné růžky, měřící jen 10 cm. Zbarvení je světle šedohnědé, v zimní srsti až stříbřité. Samec a samice se od sebe liší jen málo.
Potravu seraua tvoří hlavně mladé výhonky stromů a keřů, např. olší, buku, vilínu a kryptomerie, v menší míře spásá trávy, včetně tuhých ostřic.



V zoologických zahradách mimo Japonsko je chován jen zřídka.
(ZDROJ INFORMACÍ : WIKIPEDIA)




VÁNOČNÍ TYGR

30. prosince 2017 v 18:27 | Safaripark Press |  NOVINKY
Zcela záměrně jsem v minulém článku nepředstavil jeden přírůstek - samce tygra ussurijského, kterého jsem pojmenoval Amur. Je velice fotogenický a až do dnešního večera jsem čekal na sníh a tmu, abych pořídil fotky, které si tento exemplář zaslouží. Osobně mám z něho hodně velkou radost, vypadá velmi vydařeně. Usmívající se









JEŽÍŠEK PŘIŠEL

26. prosince 2017 v 21:25 | Safaripark Press |  NOVINKY
Přiznám se, že letos jsem měl docela jasno, co bych rád viděl pod stromečkem. Nakolik se mi má přání splnila můžete posoudit níže. Mrkající Kromě modelů na snímcích jsou stále na cestě další modely), které nestihly do Vánoc bohužel z Číny a Japonska dorazit.
























VELBLOUD DVOUHRBÝ

22. prosince 2017 v 12:56 | Safaripark Press |  ASIE


V asijské expozici safariparku je chována skupinka velbloudů dvouhrbých. Doplňují tak kolekci zvířat Střední Asie. Vzhledem k tomu, že v současnosti vedení safariparku se soustředí na pořízení zajímavějších druhů zvířat, nebude v dohledné době počet těchto zvířat v safariparku rozšiřován.
Velbloud dvouhrbý, známý také jako drabař se vyskytuje se ve Střední Asii a to konkrétně v Číně a Mongolsku. Obývá nehostinné stepi a polopouště v nadmořské výšce 1500 až 2000 m n. m., kde teploty vystupují k 50 °C v létě a v zimě klesají na - 25 °C.





Jde o mohutné zvíře s dlouhýma nohama, delším krkem, měřící na délku 220 - 350 cm a na výšku v kohoutku 190 - 230 cm. Váží nejčastěji od 450 do 650 kg, ale někdy i více. Má poměrně malou hlavu s prodlouženými nozdrami, které přečnívají nad horní mohutný, krátce osrstěný a rozštěpený pysk. Rostliny trhá pomocí dlouhých spodních řezáků, které směřují dopředu a pohybují se proti bezzubé horní části. Jeho největší charakteristikou jsou dva hrby. Před vniknutím rozvířeného písku do očí ho chrání silné řasy a podobný účel mají i jeho štěrbinové, uzavíratelné a směrem nahoru posunuté nozdry, které také zabraňují většímu úniku vodních par z těla. Jeho další charakteristikou je jeho pohyb, jelikož zvedá jak při chůzi nebo běhu obě pravé nebo levé nohy najednou, což se projevuje kolébavou chůzí.
Dokáže přečkat dlouhé období bez vody, vlastnost souvisí se schopností vázat v organismu vodu. Vodu ale nezadržuje vodu v hrbech (jak se mylně uvádí), ale ve vystélce žaludku. Ledviny jsou schopné koncentrovat moč a snižovat tak ztrátu vody. Další vlhkost je absorbována z trusu. Kromě toho klesá velbloudům v noci tělesná teplota a během dne zvolna stoupá, takže se zvířata nemusejí potit, aby se ochladila. Velbloudí jídelníček tvoří doslova jakékoliv rostliny včetně trávy, listy stromů a keřů a drobných bylin i trnitými keři rostoucí v suchých oblastech. Také jako jediný savec dokáže pít slanou vodu.
Drabaři žijí ve stádech čítajících až třicet kusů a vedenými pokaždé jedním starým samcem. V období říje spolu samci často svádějí o samice urputné souboje, které málokdy končí smrtí. Po 370 až 440 dnech březosti rodí samice jediné mládě, které je aktivnější do 24 hodin, ale občas musí být i po několika dní matkou podpíráno. Saje asi rok a samice pohlavně dospívají za 3 - 4 roky, samci za 5 - 6 let.




Velbloud dvouhrbý byl sice zdomácněn, ale nerozšířil se hodně mimo svůj původní areál, jako je tomu u velblouda jednohrbého. Divoce žije jen malý počet velbloudů v poušti Gobi, a ani v jejich případě není vyloučeno křížení s domácími zvířaty.
Velbloud dvouhrbý je na tom co do počtu o něco lépe, než jeho příbuzný dromedár, který je ve volné přírodě prakticky vyhuben. Předpokládá se, že v poušti Gobi žije jen několik málo stovek divokých velbloudů dvouhrbých (odhad je 500 - 1000 kusů). Proto byl tento druh zařazen do seznamu zvířat ohrožených vyhubením.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

Novinky nemusí být nutně velké značky

7. prosince 2017 v 10:12 | správce safariparku |  NOVINKY
Jednoduše řečeno - neodolal jsem! Dorazí v únoru 2018 z Japonska. Značku jistě neznám (snad TAKARA TOMY). Asi ho pojmenuji Tomio. Úžasný



Doba předvánoční v Safariparku

6. prosince 2017 v 8:48 | správce safariparku |  NOVINKY
Tradičně jako každý rok před vánočními svátky otevírám v galerii Betlém. Základem bylo deset časem poničených figur, které jsem zrekonstruoval a následně k nim postavil celý Betlém. Zbývající figury byly dokoupeny nebo získány darem.



VLK POLÁRNÍ

4. prosince 2017 v 13:19 | Safaripark Press |  POLÁRNÍ a MOŘSKÝ SVĚT


Vlk polární je poddruh vlka obecného. Obývá převážně tundry na Aljašce, při pobřeží Severního ledového oceánu. Tento druh je poměrně velký; délka těla i s ocasem se pohybuje mezi 130-160 cm a samec může vážit až 80 kg. Samice jsou menší. Je to jeden z největších vlků Severní Ameriky. Srst vlka polárního je obvykle bílá nebo světle šedá, poměrně dlouhá, i když ne tak dlouhá jako u podobného vlka sibiřského, se kterým je často zaměňován. Dožívá se asi 7 let.




Tito vlci loví především pižmoně, soby karibu a další velké savce. Nepohrdne ani menšími zvířaty nebo rostlinnou stravou. Loví ve smečkách a umějí spolupracovat, zvláště pokud se jedná o lov. Ten probíhá tak, že skupina vlků žene stádo před sebou a vlci, kteří běží zepředu se snaží od stáda oddělit slabé jedince; mláďata, nemocné nebo staré. Při úspěšném lovu vždy první žere alfa pár, později zbytek lovců a nakonec i mláďata.
Samec vlka polárního dosahuje dospělosti ve 3 letech, samice již ve 2. Rozmnožují se v březnu a březost trvá asi 62 dní. Samice několik dní před porodem hrabou malé jámy nebo se uchýlí do jeskyní, kde mláďata porodí. Obvykle jsou v jednom vrhu 2 - 4 mláďata. O mláďata se v prvních dnech stará matka, která je kojí. Po více jak měsíci mláďata nechává ve společnosti jednoho či dvou "hlídačů" a sama odchází na lov.




Vlk polární je smečkové zvíře, které se zdržuje ve smečkách o několika až po dvaceti jedincích. Smečku vede pár "alfa", samec a samice, to jsou ve většině případů jediní vlci, kteří se ve smečce páří, ale není to dané pravidlo. Dále jsou také jeden nebo dva podřadnější jedinci, kteří hlídají mláďata, kdy jde skupina na lov. Zbytek jsou většinou lovci bez výrazného postavení.
Vlka polárního lze v našem safariparku potkat v expozici polárního a mořského světa. V současnosti chováme trojici těchto zvířat - samec Rudolf, samice Coral a Syrena. Předpokládáme, že počet těchtop zvířat u nás není konečný.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

TOMISTOMA ÚZKOHLAVÁ

1. prosince 2017 v 20:32 | Safaripark Press |  ASIE


V asijské expozici nelze přehlédnout zajímavého krokodýla - tomistomu úzkohlavou. Samec Drakon u nás žije již od počátků původního Safari pod Klíčem, do kterého přišel již jako dospělý jedinec. Již delší dobu pro něho sháníme vhodnou partnerku, ale bohužel se zatím v tomto směru nedaří.
Tomistoma úzkohlavá, známá též jako gaviál sundský, krokodýl úzkohlavý a sundský gaviál je krokodýl z čeledi krokodýlovití a jediný žijící zástupce rodu tomistoma.
Tomistoma úzkohlavá se vyskytuje v Indonésii, Malajsii a v Thajsku. Vyskytuje se v nížinaté oblasti ostrova Borneo, například Národním parku Puting. Lze ji najít na východě Sumatry, místy rovněž na severu,Na Sumatře však populace poklesla následkem lovu. Zbytkové populace obývají Malajský poloostrov. Tomistoma úzkohlavá se může vyskytovat v řadě prostředí, obývá sladké vodní toky, avšak pro její život je nutná také suchá zem, na kterou klade vejce a vyhřívá se zde na slunci.



Tomistoma úzkohlavá měří kolem 5 m, hmotnost je odhadována na 93 až 210 kg. Samci jsou větší než samice. Trup je usměrněný, ocas dobře osvalený. Podobně jako gaviál indický má dlouhé čelisti, je v nich 76 až 84 zubů. Oči s nosními otvory leží na vrchu hlavy, zůstávají nad hladinou, když se krokodýl potopí. Zbarvení je u samců i samic včetně mláďat tmavé, na břiše krémové, ocas je posázen černými pruhy, tmavé skvrny se nacházejí rovněž na čelistech tohoto druhu.
O chování tomistomy úzkohlavé nebylo zjištěno dostatečné množství informací. Většinu času tráví ponořena pod vodou s vyčnívajícíma očima a nozdrami, avšak je schopna i ponoru až na dvě hodiny, čehož dosáhne zpomalením metabolismu. Vyhřívání na slunci u tohoto druhu není časté. Tomistomy se dorozumívají hmatem, čichem a zrakem, na rozdíl od ostatních druhů krokodýlů jsou naopak spíše tiché. Na velké části těla má tento druh smyslové orgány citlivé na tlak okolní vody, čímž vyhledává kořist. Jejich čelisti jsou vhodné na chytání ryb, ale na rozdíl od indického gaviála může tomistoma požírat i jiná zvířata, například savce jako makaky jávské či prasata divoká.
Rozmnožování není důkladně prozkoumáno, bylo zaznamenáno, že nastává dvakrát za rok v období dešťů, kdy samci obyčejně připlavou k samici a začnou kolem ní plavat. Páří se po dobu asi jednoho týdne. Samice následně naklade do hnízda z listí a rašeliníku o výšce 45 až 60 cm snůšku o průměrném počtu 30 vajec. Po 90−100 dnech se líhnou mláďata. Neexistují důkazy, že by se tomistomy o svá vejce staraly, což je vzácnost mezi krokodýly. Kvůli tomu patrně některá mláďata padnou za oběť predátorům. Pohlavní dospělosti je dosaženo ve dvaceti letech, což je na krokodýly mnoho. Ve volné přírodě se druh může dožít 60 až 80 let.



Tomistoma úzkohlavá je vedena Mezinárodním svazem ochrany přírody jako zranitelný druh s klesající populací o 2 500−9 999 kusech. Nebezpečí způsobuje ztráta přirozeného prostředí a též divoká prasata, která žerou vejce těchto krokodýlů, někdy jsou rovněž vysbírávána lidmi.
Od roku 1990 probíhají výzkumy a sčítání jedinců ve volné přírodě, které mimo to přinesly některé informace o ekologii druhu. Probíhá ochrana oblastí, kde se druh vyskytuje, například na východním Borneu, ochranářské akce probíhají dále v Národním parku Sentarum, v blízkosti jezera Siawan-Belida a dalších. Ochrana druhu je však stále omezena.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

HROCH OBOJŽIVELNÝ

30. listopadu 2017 v 22:20 | Safaripark Press |  AFRIKA


Relativně velká skupina hrochů v našem Safariparku je pro návštěvníky nepřehlédnutelná. V současnosti je tvořena dvěma samci - Kulihráškem a Motomoto, hrošicemi Helgou, Mamamoto, Glorií, Vilmou, Zuzanou a několika mláďaty. Do budoucna vedení safariparku počítá s dalším rozšířením skupiny o dva až tři jedince.




Hroch obojživelný je velký sudokopytník adaptovaný k životu ve vodním prostředí. Vyskytuje se v Africe na jih od Sahary. Je třetím nejtěžším suchozemským živočichem. Dospělý samec měří až 360 cm, v kohoutku má až 165 cm a váží přes 3 tuny, samice jsou menší. Tělo má válcovitý tvar, je dlouhé, zakulacené, s objemným břichem. Končetiny jsou silné a nízké, mezi čtyřmi prsty, ukončenými tupými kopýtky, jsou plovací blány. Kostra hrocha je těžká, bez vzduchových dutin, což zvyšuje měrnou hmotnost hrošího těla. To hrochům usnadňuje potápění a umožňuje jim i chůzi po dně, kde si hledají část potravy. Ocas je krátký a opatřený tuhým střapcem chlupů.




Hroší hlava má širokou, zakulacenou obličejovou část, mozkovna je krátká a plochá. Oči, uši, boltce i nozdry jsou umístěny vysoko na hlavě díky adaptaci pro život ve vodě. Nozdry a uši jsou opatřeny záklopkami a hroch je při ponoření zavírá. Řezáky ve spodní čelisti jsou kolíkovité a míří šikmo dopředu, špičáky jsou přeměněny v kly, u samců dosahují úctyhodných rozměrů. Slouží hlavně jako zbraň ve vzájemných soubojích. Špičáky i řezáky v horní čelisti jsou mnohem menší a kolíkovité. Zatímco špičáky a řezáky hrochům rostou po celý život, stoličky se postupně vyměňují, obdobně jako u slonů. Při trhání potravy slouží hrochům tuhé, kožovité pysky, zuby používají jen při dobývání kořenů vodních rostlin.




Hroší kůže je lysá a velmi tlustá (místy až 3 cm), přesto je velmi citlivá a v suchu snadno popraská. Je prostoupena potními a mazovými žlázami, které vylučují olejnatý sekret chránící hrocha na souši před slunečním zářením. Tyto výměšky mají růžovou barvu, což zavdalo příčinu pověrám, že hroši potí krev. Pod kůží se nachází asi pěticentimetrová vrstva tuku. Zbarvení hrocha je od břidlicově šedé, šedohnědé až po téměř černou barvu, na břiše a končetinách je kůže vždy světlejší, až do růžova.
Hroši se vyskytují v oblastech s dostatkem vody. Preferují stojaté nebo pomalu tekoucí vody, případně rozsáhlejší bažiny. Jsou to společenská zvířata žijící v různě velkých skupinách. Menší tlupy tvoří většinou jeden samec s několika samicemi a mláďaty, ve větších bývá samců několik. Mezi hrochy vládne přísná hierarchie. Nejsilnější samec obhajuje teritorium tlupy a páří se s většinou samic. Teritorium si hroší samci označují trusem, který na souši i ve vodě rozmetávají pomocí ocasu. Na řekách bývají teritoria obvykle menší než na stojatých vodách.




Hroši se rozmnožují po celý rok. S většinou samic se páří vůdčí samec, který však často umožňuje páření s některými samicemi i ostatním samcům. Páření probíhá vždy ve vodě. Hrošice je březí 230-240 dní a rodí většinou jedno mládě, výjimečně dvojčata. Mládě se rodí ve vodě a ihned po narození vyplouvá k hladině, aby se poprvé nadechlo. Plavat umí mládě dříve než chodit a pod vodou bývá také kojeno. Mládě saje asi 8 měsíců a matka jej chrání až do dalšího porodu, což bývá zpravidla dva roky.




Hroši výborně plavou, především pomocí zadních končetin. Díky své vysoké měrné hmotnosti dokáží i chodit po dně. Ponor na jedno nadechnutí trvá většinou 3-5 minut. Na souši je hroch schopen běžet rychlostí až 30 km/h, k běhu se však odhodlá jen v nouzi. Den tráví hroši ve vodě, případně se sluní na břehu, poblíž vody. Odpoledne jejich aktivita narůstá a po setmění vycházejí na pastvu. Hroch si získává část potravy ve vodě, pomocí zubů vyrývá ze dna oddenky a kořeny, např. lotosu. Spásá i plovoucí rostliny, jako je např. pistie, většinu potravy ale získává noční pastvou na souši. Hroch sežere denně 30-40 kg rostlinné potravy.




Hroch se může dožít až 55 let, v přírodě to však bývá méně, jen asi 40 let. Hodnoceno podle počtu zabití a zranění lidí jsou hroši nejnebezpečnější savci Afriky, usmrtí ročně mnohem více lidí než lvi, levharti, sloni či krokodýli.

(zdroj informací pro článek Wikipedia)

Pořád něco řeším a vymýšlím

28. listopadu 2017 v 10:06 | Safaripark Press |  NOVINKY
Snad nejhorší modelářský problém co mě zatím potkal je hirola, která se mi nevede tak, jak si představuji. Už jsem zavrhl dvě hotové figurky, jednou pro profil hlavy, podruhé jsem se navztekal s rohy. Třetí pokus mám rozdělaný a myslím, že by snad už mohl dopadnout trochu lépe. Už jsem z toho už docela smutný, že se nedaří. Tolik času jsem na žádném modelu dosud neztratil.

A nyní k dalším tématům, které mě zajímají jak sběratelsky, tak z hlediska domácí tvorby:

1. vydra mořská - Maia and Borges dělá pár a k němu se budu muset snažit získat či vymodelovat alespoň další dva jedince, abych mohl představit skupinku těchto zajímavých zvířátek.
2. Serau malý - Ježíšek je už měsíc na cestě, měl by v těchto dnech dorazit. V návaznosti na to mě ovšem čeká sehnat odpovídající protějšek, a to už nebude taková legrace jako u prvního modelu, který jsem objednal na Aliexpressu.
3. Jeřáb mandžuský - pořízení páru je pro mě velkou výzvou a je to vlastně jeden z hlavních projektů pro příští rok. Mám vyhlédnuté sva modely z Japonska, jen je sehnat.
4. Makak červenolící - nechci pár, ale skupinku, což bude tak trošku oříšek. Asi něco nakonec přijede z Japonska, něco z Číny, něco vznikne asi přímo u mě "na stole".
Z výše uvedeného vyplývá, že se nehodlám vzdát myšlenky vybudovat tzv. "japonský koutek" v rámci asijské expozice s 3 - 5 druhy zvířat, jež žijí v zemi vycházejícího slunce.



IRBIS - LEVHART SNĚŽNÝ

26. listopadu 2017 v 20:01 | Safaripark Press |  ASIE


Skupina sněžných levhartů v safariparku je pokračováním tradice úspěšného chovu z dob Safari pod Klíčem. V současnosti máme u nás dvě rodiny těchto šelem. Naši levharti se jmenují: Felix, Chiandra a Tip a Tap - rodina č.1 / Karmal, Marina a Stella - rodina č.2. V asijské expozici Safariparku se tyto šelmy velmi dobře vyjímají a nejde si jich nevšimnout.




Irbis či levhart sněžný je kočkovitá šelma z podčeledi velkých koček obývající horské masivy Střední Asie. Areál výskytu zahrnuje horské oblasti a náhorní plošiny o celkové rozloze zhruba 1 200 000-1 800 000 km² nacházející se na území států Afghánistán, Pákistán, Indie, Nepál, Bhútán, Čína, Mongolsko, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán.




Vzhledem připomíná levharta, je o něco menší, ale robustnější. Délka těla je až 130 cm, délka ocasu do 105 cm. Výška v plecích dosahuje kolem 60 cm, váha 22-55 kg. Srst je měkká, hustá a obzvláště v zimě velmi dlouhá (na břiše až 120 mm). Na základním světlém zbarvení jsou umístěny tmavé skvrny a rozety. Dlouhý a mohutný ocas pomáhá irbisovi udržovat rovnováhu při pohybu a skocích. Kořistí irbisa jsou především horští kopytníci, příležitostně však loví i menší zvířata jako hlodavce, zajícovce či hrabavé ptáky.
Jeho biotopem jsou především horské louky a pastviny, bezlesé a kamenité planiny nad horní hranicí lesa. Obvykle se pohybuje v nadmořských výškách 1500-4000 m n. m., v Himálaji byl zaznamenán dokonce až v 6000 m n. m., na Džungarském Alatau však také ve výškách pod 1000 m n. m.




Stav divoce žijící populace irbisů lze kvůli nedostupnosti biotopu monitorovat jen velmi obtížně, různé odhady z let 2003-2014 uvádějí čísla v rozmezí 3920-7500 divoce žijících jedinců. Druh byl od roku 1972 veden Mezinárodním svazem ochrany přírody jako ohrožený, v roce 2017 byl však překlasifikován na zranitelný. V CITES je irbis citován v příloze I, mezi druhy, s nimiž je jakýkoliv mezinárodní obchod zakázán. Přestože v celém areálu výskytu je irbis pod legislativní ochranou, největší nebezpečí pro něj stále představuje ilegální lov a pytláctví spojené s výnosným prodejem trofejí na černém trhu. Organizované projekty na ochranu irbisa začaly vznikat teprve v posledních desetiletích. V říjnu 2013 v kyrgyzském Biškeku podepsali zástupci všech 12 zemí, na jejichž území areál irbisa zasahuje, společnou deklaraci, na jejímž základě vznikl projekt Global Snow Leopard & Ecosystem Protection Program, který by měl do roku 2020 vytipovat napříč areálem výskytu nejméně 20 zdravých populací a zajistit jejich ochranu.




V zajetí se daří irbisa úspěšně rozmnožovat, populace v zoologických zahradách čítá více než 500 jedinců a je považována za životaschopnou a stabilní. Plemennou knihu irbisa vede zoologická zahrada ve finských Helsinkách.
Irbis není obvyklé heraldické zvíře, přesto jej najdeme například ve znaku ruské republiky Chakasie či měst Almaty a Biškek. Byl rovněž jedním z maskotů Zimních olympijských her 2014 v ruském Soči.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)



SOB POLÁRNÍ

25. listopadu 2017 v 21:25 | Safaripark Press |  POLÁRNÍ a MOŘSKÝ SVĚT


V polární expozici chováme v současnosti tři soby, kteří se jmenují Comet, Dancer a Vixen. Protože se tato expozice bez těchto vánočních zvířat neobejde, je v budoucnu je počítáno s vytvořením skupiny těchto zvířat v počtu osmi kusů a jejich jména budou podle zbývajících sobů Santy Clause.
Sob polární nebo v Severní Americe karibu je severský přežvýkavec z čeledi jelenovitých. Jde o jediný zdomácnělý druh této čeledi.




Samec soba je označován jako sobí býk, samice jako sobí laň nebo sobí kráva, mládě jako sobí tele. V domorodých jazycích arktické a subarktické oblasti mají sobi mnoho jmen, některé jazyky rozlišují název domácího a divokého soba, přičemž se oba tvoří od odlišných kořenů.
Sob je geologicky starý druh, který má mezi jelenovitými izolované postavení. V současné podobě se objevil přibližně před 200 000 lety a nejméně před 120 000 lety se začaly formovat jednotlivé poddruhy. Na konci poslední doby ledové, před cca 25 000-10 000 lety, se sobi pásli ve společnosti mamutů i na českém území.
Sob dosahuje výšky v kohoutku až 120 cm, délky těla asi 180 cm a hmotnosti 230-400 kg. Na rozdíl od ostatních jelenovitých nosí u soba parohy samec i samice. Samičí parohy jsou sice mnohem slabší než samčí, samice je však shazuje později. Jejich tvar se u jednotlivých poddruhů liší, většinou však jsou obloukovitě zahnuté a silně rozvětvené, přední výsady bývají ze stran zploštělé a dál se větví, zvíře jimi může odhrabovat sníh při hledání potravy. Na nohách má sob široké paznehty, takže se neboří do sněhu. Jeho stopy mají téměř kruhový tvar. Zbarvení soba se liší podle ročního období i podle poddruhu, zimní srst je světle šedá až šedobílá, letní spíše šedohnědá, u lesních sobů až červenohnědá, obřitek je bílý a rovněž krk, s výraznou hřívou, mívá světlejší barvu než zbytek těla. Domácí sobi bývají často strakatí nebo i čistě bílí.
Sobi žijí ve velkých stádech, pouze v době říje, která trvá od konce srpna do počátku října, si samci vytvářejí teritoria, na nichž obhajují harém laní. Ozývají se přitom chraplavým až chrochtavým troubením a bojují spolu obdobně jako naši jeleni. Mláďata se rodí obvykle v květnu následujícího roku. Téměř ve všech oblastech svého rozšíření sobi migrují, někdy až na vzdálenosti několika tisíc kilometrů. Přes léto se zdržují nejraději v tundře nebo ve vyšších horských polohách, na zimu se stěhují k hranici severského lesa.
Sob se živí především bylinami a lišejníky, které si dovede zpod sněhu vyhrabat i v zimě, pomocí parohů a předních končetin. V některých případech však žere také lumíky nebo mláďata mořských ptáků a na mořském pobřeží s oblibou líže sůl.




Hlavním predátorem, který loví soby je vlk. Mláďata nebo slabá zvířata může ulovit také rosomák, na jihovýchodní Sibiři i tygr. Již od paleolitu loví soby také lidé, kteří jsou pochopitelně jejich nejhoršími nepřáteli. Na severu Evropy, Asie a Ameriky je chován na mléko, maso, kůži, k tahu, jízdě i nošení břemen.
Sob má místo i v duchovní kultuře severských etnik, zejména Sámů a domorodých obyvatel Sibiře. V sibiřském šamanismu se často objevuje motiv létajícího soba, který podporuje šamana jako ochranný duch, čapky sibiřských šamanů, např. u Selkupů a Nganasanů, proto bývají zdobeny sobími parohy. Podle jiné představy vyprovází sob duše zemřelých na Onen svět. Proto Evenkové, Něnci a další původní obyvatelé Sibiře při pohřbu zpravidla obětují soby. Také šamanský buben potažený sobí kůží bývá např. v mýtech Jakutů přirovnáván k létajícímu sobu, na jehož hřbetě šaman podniká cesty do jiných světů. Ve skandinávském, britském a zejména americkém folklóru a populární kultuře je sob spojen s Vánocemi, protože spřežení sobů podle tradice tahá saně, na nichž Santa Claus vozí dárky pro děti. Jeho sobi údajně mohou létat a je jich 8 nebo 9, jedním z nich je Rudolf s červeným nosem.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

TUČŇÁK CÍSAŘSKÝ

22. listopadu 2017 v 23:23 | Safaripark Press |  POLÁRNÍ a MOŘSKÝ SVĚT


Tučňák císařský je nejvyšší a nejtěžší ze všech tučňáků. Je endemitem Antarktidy. Samec má stejné rozměry i zbarvení peří jako samice, dosahuje výšky 122 centimetrů a váhy mezi 22-45 kilogramy. Hřbet a hlavu má černou, břicho bílé a okolí uší žluté. Nedospělý jedinec má bradu, krk a okolí uší bílé a zobák černý.Jako všichni ostatní tučňáci je nelétavý a jeho křídla jsou tuhá a zploštěná v ploutve.




Tučňák císařský je sociální zvíře žijící v koloniích. Proti chladu se kolonie tučňáků chrání choulením, kterého se účastní desítky až stovky jedinců a při němž se každý tučňák opírá o souseda. Tučňáci vně skupiny vystavení větru se pomalu přemisťují po okraji útvaru na závětrnou stranu, takže každý jedinec je chvíli uvnitř skupiny a chvíli vně.




Tučňák císařský je známý svými cestami, které dospělí jedinci každý rok uskutečňují kvůli páření a krmení mláďat. Velké skupiny ptáků, ve kterých mohou být až tisíce jedinců, cestují 100-160 km. Je to jediný druh tučňáka, který se rozmnožuje během antarktické zimy. Samice snese jediné vejce, které inkubuje samec a samice mezitím v moři loví potravu. Po vylíhnutí mláděte se o něj rodiče starají v kolonii. Samec i samice ztrácejí podstatnou část své váhy při chovu mláďat a sezení na vejcích. Samec musí vystát více než dva měsíce antarktické zimy, aby uchránil vejce před mrazem. Během této doby ani jednou nejí a proto většina samců za tu dobu ztratí okolo 12 kg. Průměrná váha na začátku sezení je u samců 38 kg a u samic 29,5 kg. Po tomto období mají obě pohlaví hmotnost průměrně 23 kg.
Mládě po vylíhnutí váží průměrně 315 gramů a peří mu vyroste, když dosáhne asi 50 % váhy dospělého jedince.Mládě je většinou pokryté šedým peřím a má černou hlavu s bílou maskou.




Loví většinou ryby, ale i korýše, například kril, a hlavonožce. Při lovu může pod vodou zůstat až 18 minut a ponořit se do velké hloubky. K tomu má přizpůsobené tělo - má neobvykle strukturovaný hemoglobin, který mu umožňuje fungovat i při malých hodnotách kyslíku, tvrdé kosti zabraňující barotraumatu a schopnost zpomalit metabolismus a pozastavit funkci méně důležitých orgánů.
V přírodě tučňák císařský žije většinou okolo 20 let, ale pozorování naznačují, že někteří jedinci se mohou dožít až 50 let.





Tučňák císařský patří mezi téměř ohrožené druhy podle IUCN. Spolu s devíti dalšími druhy tučňáků se uvažuje o jeho zařazení do Endangered Species Act Spojených států. Hlavním důvodem toho je údajně ubývání dostupnosti potravy kvůli klimatickým změnám a průmyslovému rybolovu. Mezi další důvody patří choroby, ničení jeho přirozeného prostředí výskytu a narušování lidmi (hlavně vinou turismu). Podle studie Oceánografického institutu ve Woods Hole provedené v lednu 2009 se tučňák císařský může dostat na pokraj vyhynutí do roku 2100. Tyto modely předpověděly 87% úbytek celkové populace do konce tohoto století.




Safaripark pod Klíčem již řadu let chová malinkou kolonii těchto zajímavých ptáků, které se u nás velmi dobře daří. Dokladem jsou úspěšně odchovaná mláďata.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

Směrování safariparku 2018

21. listopadu 2017 v 13:16 | správce safariparku |  NOVINKY
Plán rozšíření safariparku pro rok 2018 získává konkrétní obrysy. Hrubý, poměrně rozsáhlý záměr viz níže:

Afrika - antilopa vraná, bongo, medojed kapský, zoborožec kaferský, nosorožec dvourohý, hrošík liberijský, hroch obojživelný, okapi, hadilov písař, zebra stepní, hirola

Asie - nosorožec sumaterský - rodina, sajga, serau malý, kůň Převalského, tygr sibiřský, medvěd malajský

Austrálie - wombat - rodina, klokan stromový, emu - samice, ježura, některý z menších druhů vačnatců

Amerika - tamandua, ocelot, bizon, harpyje, vřešťan, urson kanadský

Polární a mořský svět - tuleň levhartí - pár, delfín skákavý, pižmoň severní, vydra mořská

Případné změny jsou možné.

DELFÍN SKÁKAVÝ

21. listopadu 2017 v 10:48 | správce safariparku |  POLÁRNÍ a MOŘSKÝ SVĚT


Expozice mořského světa se bez delfínů nemůže obejít. V současnosti u nás žije rodinka delfínů skákavých - samec Flipper, samice Speedy a jejich potomek Filip. Během příštího roku by měli k této rodince přibýt další dva delfíni.
Delfín skákavý je známý druh delfína často chovaný v delfináriích a zoo nebo používaný pro výzkumné účely. Vyskytuje se v mořích a oceánech tropického a subtropického a mírného pásma, včetně Středozemního a Černého moře. Místy se podél evropského pobřeží dostane až do Severního moře. Žije ve skupinách po 5-16 kusech, ale občas se houfuje i do větších skupin.




Tento druh delfína má tělo dlouhé 2,5 až 4 metry, váží 150-200, výjimečně až 390 kg a dožívá se 30-36 let. Zobákovité čelisti jsou krátké, dolní čelist přesahuje přes horní. Má hřbetní ploutev, zřetelně protaženou dozadu a trojúhelníkovitě zašpičatělou. Břišní strana je světlá, hřbetní šedohnědá až černá.
Samice rodí pouze jedno mládě za tři roky. Březost trvá 12 měsíců. Mládě dlouhé kolem 1 m se rodí ocasem napřed. Přichází na svět v mělkých vodách, kde mu matka ihned pomůže se nadechnout. 18 měsíců saje mateřské mléko, které obsahuje hodně tuku, po němž mládě rychle roste. Ve věku 6 měsíců poprvé ochutná rybu a matka je učí lovit.
Delfíni dokážou vyvinout rychlost až 50 km/h a rádi se honí s loděmi. Skoky nad hladinou bývají dlouhé až 10 m a 4-5 metrů vysoké. Ryby loví tento delfín spíš u dna a spotřebuje až 7 kg za den. Kromě ryb loví i měkkýše, korýše a menší žraloky.




Delfíni se dorozumívají pomocí zvuků jako pískání, mlaskání nebo vrzání. Inteligence je u delfínů značně vyvinutá, většina vědců je považuje za stejně chytré jako jsou lidé. Delfíni mají ve skupinách různá postavení a vlastní jazyk a jména. Je mnoho případů kdy delfíni zachránili člověka když se topil. Stejně jako lidé i delfíni se stále rozvíjejí a přibírají na inteligenci. Delfín skákavý je natolik inteligentní že dovede spolupracovat s lidmi.
Dle IUCN se jedná o málo dotčený druh s vysokou stabilní populací.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)


TYGR USSURIJSKÝ - SIBIŘSKÝ

20. listopadu 2017 v 9:54 | SAFARIPARK PRESS |  ASIE






Tygr ussurijský, též známý jako tygr sibiřský je největší známou kočkovitou šelmou a po medvědu kodiakovi a ledním medvědovi třetí největší suchozemskou šelmou vůbec.
Samci mohou vážit přes 300 kg, jsou výrazně větší než samice (100 až 180 kg). Srst je dlouhá a hustá, typickým znakem ussurijského tygra jsou dlouhé světlé licousy. V oblasti, kde žijí, po většinu roku leží sníh, tygři jsou proto přizpůsobeni chladnému podnebí - i jejich tlapy jsou větší než u ostatních tygrů a slouží jim jako sněžnice při pohybu ve sněhu.




Vyskytuje se v oblastech tajgy, v husté porostech okolo řek a jezer, listnatých, smíšených i jehličnatých lesích. K životu potřebuje velké území člověkem nedotčené krajiny. Žil původně na rozsáhlém území mezi Bajkalem a pobřežím Ochotského moře, v současnosti žije takřka výhradně na omezeném území východního Ruska v blízkosti řeky Ussuri, přítoku Amuru v Přímořském a Chabarovském kraji. Tuto oblast sdílí s levhartem mandžuským a oba tyto druhy jsou přísně chráněny. Asi 10 % tygrů ussurijských žije v Číně. Populace těchto tygrů čítala v roce 1992 v horách Sichote-Aliň 250 kusů a do roku 2004 vzrostla na 350 kusů. Odhaduje se, že v pohoří Čching-paj na pomezí Mandžuska a Koreje jich ještě žije asi 20 kusů.




Tygr ussurijský je vrcholovým predátorem, kromě člověka nemá přirozeného nepřítele. Žije v doupěti v jeskyni či pod vývratem stromu, odkud podniká za dne i za soumraku po pravidelných stezkách výpravy za kořistí. K vyhlédnuté kořisti se nejprve připlíží a pak jí srazí rychlým skokem. Asi z 85 % se živí jelení zvěří a divokými prasaty, loví také goraly, v případě nutnosti i menší savce, jako jsou zajícovci, nepohrdne ani rybami.Větší kořist si tygr ukrývá a opět se k ní vrací. Je to samotář, tygři se setkávají jen při páření, jinak si své teritorium před ostatními jedincí hájí.
Doba rozmnožování není vázána na určité roční období. K hledání partnerů a k páření dochází hlavně během zimy a na jaře, asi od konce listopadu do dubna.Tygřice je březí v průměru 104 až 106 dní a rodí 2 nebo 3 mláďata. Mláďata vodí na lov kolem pěti až šesti měsíců.





V zajetí žije více tygrů než ve volné přírodě. V zoo ve světě je chováno přes 1000 tygrů, kteří se poměrně dobře množí. U člověkem odchovaných velkých šelem je ale malá šance, že se je podaří vrátit do přírody.
Safaripark pod Klíčem chová v současnosti jednoho samce a tři samice těchto tygrů v rozsáhlém expozičním areálu. Všechny tři samice již úspěšně odchovaly mláďata. Vedení safariparku počítá během ledna 2018 s dovozem druhého dospělého samce tygra ussurijského z Německa.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)



ROSOMÁK SIBIŘSKÝ

20. listopadu 2017 v 3:25 | Safaripark Press |  ASIE


Do asijské expozice byl umístěn pár rosomáků sibiřských, který byl získán před pěti lety v rámci výměny mezi zoologickými zahradami. Samec se jmenuje Váša a samice Máša. V rozsáhlém výběhu vedou poměrně skrytý a nenápadný život, takže k občas je třeba se obrnit trpělivostí, aby je bylo možno zahlédnout.
Rosomák sibiřský (Gulo Gulo) je největší suchozemská lasicovitá šelma. Dělí se na 2 poddruhy: eurasijský Gulo gulo gulo a americký Gulo gulo luscus. Jedná se o silného masožravce, který připomíná spíše malého medvěda a má reputaci na svou velikost příliš zuřivého a silného zvířete, jeho schopnost ulovit mnohem většího živočicha je i zdokumentována.
Rosomák obývá území tajgy a tundry severní polokoule, nejvíce jedinců se vyskytuje v severní Kanadě, na Aljašce, v severských státech Evropy, v západním Rusku a na Sibiři.Rosomáci jsou samotářská zvířata.
Jedná o silné a svalnaté zvíře s krátkýma nohama, širokou kulatou hlavou, malýma očima, krátkýma kulatýma ušima, připomínající spíše medvěda než lasicovitou šelmu. Přestože má krátké nohy, může se díky svým velkým pětiprstým tlapám a správnému postoji pohybovat i v hlubokém sněhu.




Rosomák dosahuje velikosti středně velkého psa. Má silnou tmavou mastnou srst, která je hydrofobní, a tak je mrazuvzdorná. To vedlo k oblíbenosti kožešiny z rosomáků mezi lovci a pytláky, kteří ji používali jako přikrývky nebo materiál k výrobě větrovek do arktických podmínek. U některých jedinců je jasně viditelná stříbřitá obličejová maska, od ramene pak vede až k huňatému ocasu bledý hnědožlutý pruh. Někteří mají dobře viditelné bílé vrstvy srsti v oblasti hrdla a hrudi.
Stejně jako mnoho dalších lasicovitých i rosomák používá své anální žlázy ke značkování teritoria a sexuálnímu vábení. Pronikavý zápach vysloužil rosomákovi mnohé přezdívky, jako tchoří medvěd nebo zlá kočka.
Rosomák je silný a všestranný predátor i mrchožrout. Hlavními zdroji potravy jsou dikobrazové, veverky, bobři, svišťové, králíci, hraboši, myši, rejskovití, lumíci, sobi polární, srnci obecní, jelenci běloocasí, jelenci ušatí, ovce, losi evropští a wapitiové. Velkou část potravy představují mršiny, a to hlavně v zimě a časně zjara. Mršinu mohou najít sami, vyčkat až ji jiný predátor opustí, nebo predátora od mršiny zaženou. Ať už jí živé zvíře nebo mršinu, jeho styl stravování je dychtivý, což mu vyneslo přezdívku "nenasyta", která také tvoří základ jeho druhového jména.
Úspěšní samci tvoří celoživotní vztahy se 2 až 3 samicemi, které příležitostně navštěvují, zatímco ostatní samci přežívají bez družky. Dobou družení je léto, ale samotné zasazení embrya do dělohy probíhá až na začátku zimy, čímž je odložen vývoj plodu. Pokud nemají samice dostatek potravy, žádná mláďata se nenarodí. Samice rosomáků jsou březí 30 až 50 dní, na jaře se rodí 2-3 mláďata. Vyvíjejí se rychle a velikosti dospělého rosomáka dosahují už v prvním roce. Otcové po narození navštěvují svá mláďata až do jejich odstavení v 10 týdnech. Některá se však po půl roce vrátí ke svému otci a nějakou dobu žijí s ním. Délka života rosomáků dosahuje pěti až třiceti let.





Celkový počet rosomáků na světě je neznámý. Zvíře potřebuje malou hustotu osídlení a má velká teritoria, která u samců dosahují až 620 km² a u samic kolem 200 km². Často jsou samičí teritoria částí teritoria samce. Většinou se dospělí samci snaží nenarušovat teritorium jiného samce. Stopování rosomáků dokazuje, že za měsíc jsou schopni urazit stovky kilometrů.
Samice v únoru začínají vyhrabávat nory ve sněhu, které pak používají až do poloviny května, kdy opouští svá mláďata. Území, které rosomák pobývá mimo sezonu, jsou tedy omezena na území, kde sníh taje až na konci jara. To vede k obavám, že globální oteplování povede ke snížení populace rosomáků.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

Kam dál