KLOKAN RUDÝ

Včera v 23:29 | Safaripark Press |  AUSTRÁLIE


Klokan rudý je největší žijící vačnatec. Jeho jméno není odvozené od barvy srsti, ale od barviva vylučovaného žlázou na prsou. Vyskytuje se ve velké části Austrálie, v největších počtech žije v otevřené savaně s lesíky. Žijí obvykle ve skupinách po dvou až deseti, přestože se v době sucha může nashromáždit u jezírka kolem 1 500 klokanů rudých.



Samec klokana rudého dorůstá 1,6 m a váží až 85 kg, samice jsou se svou délkou pod 1,1 m a maximální hmotností 35 kg viditelně menší než samci. Má štíhlé tělo porostlé krátkou, červenohnědou srstí, se svalnatým, 0,9 - 1 m dlouhým ocasem a nápadně dlouhými zadními končetinami, díky kterým dokáží velmi dobře skákat. Samice se obvykle ve zbarvení blízce podobá samci, většinou však má světlé břicho. Klokan rudý může při svých skocích dosáhnout rychlosti až 65 km za hodinu. Byly naměřeny skoky dlouhé až 12 m.




Klokan rudý je velmi dobře přizpůsoben suchým podmínkám australské savany. Potřebuje jen velmi málo vody a může přežít dlouhé období bez pití. Počet jedinců je proměnlivý rok od roku. Když je období dešťů, může populace čítat až 12 000 000 jedinců, ale v období sucha klesá na pouhých 5 000 000. Samice jsou březí jen když je dostatek dešťů a je dost zeleného rostlinstva. Za dlouhotrvajícího sucha se přestanou samcům tvořit spermie.
Klokan rudý je běžným druhem, v Austrálii ho pokládají za škůdce a loví ho pro maso a kůži. Jediným jeho nepřítelem mimo člověka jsou orel klínoocasý a pes dingo.




V zoologických zahradách je tento klokan chován zcela běžně a dobře se množí. Klokani rudí mají rádi rovné, holé a travnaté výběhy o velké ploše. V Safariparku pod Klíčem mají tito klokani v naší australské expozici optimální podmínky, o čemž svědčí poměrně početná skupina těchto zvířat, ve které nalezneme řadu mláďat.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)


 

KAKADU ŽLUTOČEČELATÝ

Čtvrtek v 23:13 | Safaripark Press |  AUSTRÁLIE


Australskou expozici bez papouška kakadu si snad ani není možné představit. V Safariparku zastupuje tyto papoušky samec kakadu žlutočečelatého Robin, který byl jedním z prvních ptáků již při založení původního Safari pod Klíčem.
Kakadu žlutočečelatý je velký papoušek z čeledi kakaduovitých. Velmi často bývá chován i v zajetí. Je jedním z bílých kakaduů. Rozdílného zbarvení je pouze tmavý zobák, šedé končetiny a žlutý ocas a chocholka. Ve volné přírodě bývá často zaměňován s podobným a blízce příbuzným kakaduem bílým.




Vyskytuje se na rozsáhlém území při východním pobřeží Austrálie, kde obývá rozsáhlé lesní porosty. V některých částech svého areálu rozšíření se skvěle adaptoval i k životu ve městech, v mnohých z nich je zase jeho početnost natolik vysoká, že je zde dokonce považován za škůdce.




Kakadu žlutočečelatý se ozývá výrazným chraptivým hlasem, který je slyšitelný i na velké vzdálenosti. Je proslulý také svou zvědavostí a inteligencí. Hnízdo si staví v dutinách stromu, kam následně klade 2 - 3 vejce, na kterých sedí střídavě oba rodiče po dobu 25 - 27 dní. Hnízdo opouští zhruba po 9 - 12 týdnech, v blízkosti rodičů však zůstávají ještě několik měsíců poté.
Stejně jako většina ostatních kakaduů náleží i tento druh mezi dlouhověké ptáky, ve volné přírodě se dožívá 20 - 40 let, v zajetí se však může dožít i výrazně vyššího věku.

(zdroj informací: Wikipedia)

EMU HNĚDÝ

Čtvrtek v 13:18 | správce safari |  AUSTRÁLIE


V Safariparku pod Klíčem mohou návštěvníci vidět dospělého samce emu australského, kterému říkáme Eman a žije je společném výběhu s klokany. Eman byl pořízen díky spolupráci se Zoo kontinentů před dvěma lety.V brzké době je plánováno pořízení samice, aby náš emu nebyl příliš osamocený.




Emu hnědý je druhý největší nelétavý pták světa a největší původní pták Austrálie. Váží 20-55 kg, měří 150-190 cm.
Emuové jsou hojní na většině území australského kontinentu, ale v Tasmánii byli vyhubeni. Obývají pestrou paletu biomů od zalesněných území až po polopustinné oblasti, které jsou pro ně nejtypičtější. Jeho hejna mohou mít i desítky členů. Také se chovají ve farmových chovech, pro maso, olej a kůži.
Emu je výborným běžcem. Dokáže vyvinout rychlost až 48 km/h, při které jsou jeho kroky dlouhé až 2,7 m.
Jako všichni pštrosi jsou i emuové všežraví. Upřednostňuje stravu v podobě semen, pupenů rostlin a ovoce. Příležitostně požírá i hmyz, drobné ještěry a hlodavce.




Také chování při rozmnožování je podobné jako u jejich afrických příbuzných. Do společného hnízda snáší několik samic, inkubace je cca 49-52 dnů. Vejce jsou zelená a váží až 900 gramů. Patří mezi nejmenší vejce u ptáků k poměru těla. Na hnízdě sedí samec, který pak mláďata vodí. V přírodě se dožívá kolem deseti let, v zajetí až 35 let. Na celém světě jich žije přibližně 700 000.




Jsou otužilí, stačí jim výběh a nevytápěná ubikace nebo podestlaný přístřešek. Tohoto využívají zoologické zahrady a je tedy možné tohoto nelétavého ptáka spatřit v nich často potkat.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia, chovzvirat.cz)
 


ĎÁBEL MEDVĚDOVITÝ

Středa v 23:18 | Safaripark Press |  AUSTRÁLIE


Ďábel medvědovitý (tasmánský čert), je od vyhubení vakovlka největší žijící dravý vačnatec. V současné době již žije pouze v Tasmánii. Vyskytuje se ve všech habitatech, včetně okrajů měst. Nejraději má suché lesy a pobřežní lesíky.
Je to spíše samotářské zvíře, ačkoli u potravy se jich schází více. Má zavalité silně osvalené tělo, velkou hlavu a ocas dosahující asi poloviny délky těla. Přední nohy jsou o delší než zadní. Na krátkou vzdálenost vyvine rychlost až 13 km/h. Srst je černá, časté jsou bílé skvrny nebo pruhy na hrudi a zadku. Samci jsou větší než samice. Průměrná délka těla samce je 65,2 cm, délka ocasu 25,8 cm, váha 8 kg. U samic jsou tyto hodnoty nižší. Délka života v přírodě je zhruba 6 let, v zajetí o něco déle. Z obličejové části a z vrcholku hlavy vyrůstají citlivé hmatové vousy, které pomáhají lokalizaci kořisti ve tmě, jakož i jiných příslušníků druhu. Při rozrušení dokáže vylučovat silný zápach srovnatelný se skunkem. Dominantními smysly jsou sluch a výtečný čich. Zrak je horší, díky noční aktivitě vidí černobíle. V poměru mezi silou skusu a velikostí těla má ďábel medvědovitý největší relativní sílu v čelistech mezi všemi žijícími savci. Sílu stisku je nutno připsat v poměru k tělu veliké hlavě. Má jedinou sadu chrupu, který během života stále pomalu roste.




Samice dospívají v druhém roce života. Samci bojují o samice, které se následně páří s dominantním samcem. Nejsou monogamní, takže samice se může pářit s více samci, pokud je samec občas nehlídá. Po 21 dnech březosti se rodí 20 - 30 mláďat, z nichž každé váží 0,18 - 0,24 gramu. Po narození začne tuhý boj o to, kdo se z vagíny dostane do kapsy. Jakmile se do kapsy dostanou, zůstanou přisátá na bradavce dalších 100 dní. Navzdory velkému počtu mláďat má samice pouze čtyři bradavky, takže v kapse nikdy nejsou více než čtyři mláďata. Přežívá více samic než samců. V kapse je vývin mláďat rychlý. Po 100 dnech opouštějí kapsu, váží zhruba půl kilogramu a vypadají jako zmenšené kopie rodiče. Na rozdíl od klokanů se do kapsy nevrací; místo toho zůstávají další tři měsíce v noře.




Ďáblové jsou soumračnými a nočními lovci, dny přečkávají v keřích nebo v noře. Pokud loví, tak hlavně malé domorodé savce, domácí zvířata, ptáky, ryby, hmyz, žáby a ještěry. Dokáží ulovit i menší druhy klokanů, většinou ale a více než ulovená zvířata požírají mršiny. Požírání kořistí je pro ně společenskou událostí - chraptivý hřmot a poštěkávání až houfu jedinců, kteří se sejdou u jedné mršiny, se často nese několik kilometrů daleko.
Ďáblové byli dlouhodo době vybíjeni stejně jako vakovlci. Po úhynu posledního vakovlka v roce 1936 bylo rozpoznáno nebezpečí možnosti vyhynutí i tohoto druhu a byla přijata opatření na jeho ochranu.
Původně byl tento druh veden jako zranitelný (tasmánským výnosem z roku 1995, australským z roku 2006). IUCN původně vedla tento druh jako málo dotčený (1996), nyní už je druh veden jako ohrožený (od roku 2008), a to díky epidemii rakoviny tváře, která byla zaznamenána v roce 1995 a pustoší jeho současnou populaci. Divoká populace je monitorována kvůli mapování výskytu choroby. Cílem je zjistit, zda se populace dokáží vzpamatovat. Rovněž se z lokalit přemisťují již nemocní jedinci v naději, že tímto opatřením pomohou ostatním ďáblům dosáhnout věku k rozmnožování. Vzhledem k tomu, že zatím není způsob, jak tuto nemoc léčit, se opatření omezují na zmíněné přemisťování a karanténu zdravých zvířat pro případ, že by populace v přírodě vyhynula. Jsou budovány pojistné nenakažené populace a zůstává v záloze chov v zajetí na australské pevnině. Ďábel medvědovitý nesmí být ze země vyvážen, proto je k vidění převážně v australských zoo.
Trojici těchto zvířat chová i náš safaripark. V australské expozici patří mezi atraktivní chovance, a to díky animovanému seriálu o tasmánském čertíku Tazzovi.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)



BIZON AMERICKÝ

Úterý v 9:24 | Safaripark Press |  SEVERNÍ AMERIKA


V americké expozici se návštěvníci Safariparku mohou setkat se skupinou bizonů amerických, která vznikla postupně během posledních pěti let. Tato skupina se stále rozrůstá ať už dovozem nových dospělých zvířat, tak i odchovem mláďat. Bizonům dělají ve výběhu společnost vidlorozi.




Bizon americký je statné zvíře, největší savec Severní Ameriky ve dvou poddruzích - prérijní a lesní. V kohoutku měří až 160 cm, je dlouhý až 370 cm a váží až 1,5 tuny. Tělo je pokryto krátkou hnědou srstí, jež na přední části trupu přechází v delší chlupy, které mají na hlavě tmavou barvu. Poslední krční a první hrudní obratle mají dlouhé trnové výběžky, jež společně s mohutným svalstvem vytvářejí charakteristický hrb. Vzdálenost mezi rohy je až 50 cm. Bizoni mají 32 zubů - 24 stoliček a 8 řezáků. 50 cm dlouhá oháňka slouží k odhánění hmyzu.




Zrak mají slabý, rozeznávají pouze pohyb. Mají ale výborný čich - dokážou větřit až do 2 kilometrů, cítí trávu pod 30 cm sněhu. Ačkoli vypadají těžkopádně, v cvalu dosahují rychlosti 50 km/hod. Dožívají se až 20 let.
Prérijní bizon se původně vyskytoval na Velkých pláních od kanadské Alberty až po Mexiko, ale žil i daleko na východ od řeky Mississippi. Do poloviny 19. století však všichni bizoni vyskytující se východně od Mississippi vyhynuli. Méně početní lesní bizoni obývali lesnaté horské oblasti na západě Severní Ameriky.
Bizoni jsou přežvýkavci. Spásají traviny, zejména tzv. bizoní trávu. Lesní bizoni se navíc živí výhonky dřevin, žaludy a bobulemi.
Říje probíhá od května do září, kdy spolu bizoní býci urputně zápasí. Po devítiměsíční březosti rodí samice mládě, které kojí asi rok. Telata zůstávají u matky až do dospělosti, tj. do stáří tří až pěti let.




Bizoni mají jen málo přirozených nepřátel - kromě člověka to jsou medvěd grizzly, vlk a výjimečně také puma, která se však odváží pouze na telata. Před příchodem bělochů jejich počet dosahoval odhadem 30-70 milionů. Pro kočovné indiánské kmeny, které obývaly Velké pláně, byli nepostradatelnými zvířaty. Indiáni je sice lovili, ale vždy jen tolik kusů, kolik nezbytně potřebovali.





Bílí lovci nejprve zabíjeli bizony pro maso, jazyky a kůže, později jen pro jazyky a kůže. Indiáni se odmítali vzdát svých území ve prospěch bílých přistěhovalců, což vedlo ke konfliktům. Američtí kongresmani si uvědomovali, že život kočovníků je závislý na bizonech, a tak roku 1871 schválili zákon, jenž povoloval úplnou likvidaci bizonů.
Nastala opravdová jatka.V roce 1889 tak zbylo pouhých 542 bizonů, především v chráněných územích a v zoologických zahradách.
Záchrana přišla doslova za pět minut dvanáct. Roku 1905 byla založena Společnost na záchranu bizona, která se přičinila o zřízení bizoních rezervací v Oklahomě, Nebrasce, Jižní Dakotě, Montaně a Manitobě. Malé stádo bylo chováno i v Yellowstonském národním parku. Díky činnosti těchto lidí se početní stavy bizonů začaly postupně zvyšovat až na dnešních 300 000 kusů.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)


KOALA MEDVÍDKOVITÝ

11. srpna 2017 v 20:14 | správce safariparku |  AUSTRÁLIE


Vzácnými chovanci australské expozice jsou koalové, jejichž skupinku safaripark převzal z původního Safari pod Klíčem. Tato roztomilá zvířata jsou zjevně hlavním tahákem této části safariparku.
Koala medvídkovitý je známý australský vačnatec. Je jediným známým zástupcem čeledi koalovitých. Přestože se nejedná o medvěda, anglicky mluvící osadníci na konci 18. století ho pojmenovali medvídek koala díky jeho vnější podobnosti s medvědy.




Koalové se vyskytují v pobřežních oblastech východní a jižní Austrálie, od Adelaide až k jižní části poloostrova Cape York. V oblastech s dostatečnou vlhkostí, která je podmínkou růstu vhodných lesů, jsou populace koalů také výrazně rozšířeny do vnitrozemí.
Koalové jsou zavalitá zvířata těžká 8-12 kg a dlouhá 70 - 90 cm, mají delší uši a končetiny. Srst je hustá a měkká, v odstínech od popelavě šedé k hnědavé. Na břichu a ušních boltcích jsou bílé dlouhé chlupy. Pro šplhání ve stromech mají velké, ostré drápy. Na každé končetině je pět prstů, přičemž na předních končetinách jsou dva palce stojící proti ostatním třem prstům, které umožňují lepší uchopení větve. Na zadní končetině je protistojný palec pouze jeden. Koala je jeden z mála savců, který má otisky prstů podobné lidským - jejich odlišení bývá obtížné i při použití elektronového mikroskopu.




Zuby koaly jsou přizpůsobeny býložravému způsobu obživy, ostrý pár řezáků určených k uštipování listů je oddělen od stoliček širokou mezerou. Koala se živí téměř výhradně listy blahovičníků. Stejně jako vombati a lenochodi má i koala v porovnání s ostatními savci velmi pomalý metabolismus a tráví 16 až 18 hodin denně bez pohnutí, přičemž většinu tohoto času prospí. Koala nemusí pít, vystačí si s vodou obsaženou v potravě.
Samec koaly má, stejně jako velké množství vačnatců, rozeklaný penis. Samice má dvě oddělené dělohy, každou s vlastní boční pochvou, což je společný znak všech vačnatců. Dosahují dospělosti mezi druhým a třetím rokem života, samci mezi třetím a čtvrtým. Páření probíhá od prosince do března, kdy je na jižní polokouli léto. Samice může mít jedno mládě ročně a to přibližně po dobu dvanácti let. Dvojčata jsou vyjímkou. Březost trvá 35 dní. Existuje jen málo informací o délce života koaly, ale v zajetí se dožívají až 18 let.
Koalové byli na začátku 20. století téměř vyhubeni kvůli lovu pro kožešiny. Současná populace se stále ještě nezotavila z tohoto drastického snížení stavů. Organizací, která se věnuje ochraně koalů a jejich přirozeného prostředí je Australská Nadace pro koaly, která plánuje vyhlásit 40 000 km2 přirozeným prostředím pro koaly. Zároveň na základě přesvědčivých důkazů tvrdí, že stavy populací divokých koalů vážně klesají v celé oblasti výskytu tohoto druhu.
Australská vláda uvádí koalu na čelním místě seznamu druhů, jejichž ochranářský status je nutno posoudit. Vláda odhaduje celkové množství ve stovkách tisíc, jiné studie tvrdí, že ve volné přírodě zbylo jen 80 000 jedinců. Australská Nadace pro koaly odhaduje stavy na 100 000 jedinců.




Koalové, stejně jako většina původních australských zvířat, nemohou být dle zákona chováni jako domácí mazlíčci ani v Austrálii, ani kdekoli jinde. Jediní lidé, kterým je dovoleno chovat koaly, jsou pracovníci v útulcích pro zraněná divoká zvířata a občas výzkumníci.
Díky potravní specializaci je chov koal možný jen ve vybraných ZOO. Expozice musí být velké, prostorné, s vysokými parkosy s důrazem na vhodné mikroklima. Chov v ZOO mimo australské území je podmíněn pravidelným zajišťováním dostatečného množství čerstvých blahovičníkových větví a dodržování podmínek stanovených koordinátorem chovu.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)



KOZA ŠROUBOROHÁ

11. srpna 2017 v 9:13 | správce safariparku |  ASIE


Koza šrouborohá (též markhur) obývá rozptýlené lesy západního Himálaje. Kohoutková výška této kozy je až 115 cm, dosahuje hmotnosti max. 110 kg (samci), samice pouze 40 kg. Její srst je v létě krátká a zbarvena narudle šedě, v zimním období je srst delší a jasněji šedá. Na končetinách a hlavě má černé skvrny. Samci mají výrazně delší srst na krku. Obě pohlaví mají šroubovité rohy (samci až 160 cm, samice do 25 cm). Tmavě zbarvený ocas dosahuje délky 8-14 cm.




Obývá biomy v nadmořských výškách 500 až 3500 m, kde se živí trávou, listy a kteroukoliv dostupnou vegetací. Je aktivní převážně brzy ráno a v pozdním odpoledni, přes den odpočívá ve svých úkrytech. Samice tvoří většinou malá, stáda; samci žijí většinou samostatně.




V období rozmnožování spolu svádějí samci bouřlivé zápasy o samice. Při soubojích do sebe zapletou rohy a začnou se kroutit a přetlačovat až do doby, kdy jeden ze zápasníků nepadne k zemi. Samice rodí jediné mládě.
Podle Červeného seznamu IUCN je koza šrouborohá klasifikována jako druh blízko ohrožení díky lovu pro velice ceněné rohy. V zajetí je však počet koz šrouborohých stabilizován a chovají se v zoologických zahradách po celém světě.
Safaripark chová v asijské expozici v současné době mladého samce kozy šrouborohé jménem Raráš. Tto jméno získal díky své nevypočitatelné povaze.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)




ŽELVA OBROVSKÁ

10. srpna 2017 v 20:43 | Safaripark Press |  AFRIKA


Dalším ze dvou druhů velkých želv v našem safariparku je želva obrovská. V současnosti je u nás k vidění v počtu tří jedinců (dva dospělci aje jedno vládě). Želvy byly získány z chovů evropských zoo.
Želva obrovská je velká suchozemská želva. Žije v suchých, skalnatých oblastech Seychelských ostrovů a ostrova Aldabra v Indickém oceánu, izolovaná populace se nachází na ostrově Zanzibar a chované populace žijí v ochranářských parcích na Mauriciu a Rodriguesu. Obývají kamenité stepi a polopouště a travnatá území s křovinami. Vyskytují se jak individuálně, tak ve stádech, která mají tendenci shromažďovat se především na otevřených pastvinách. Vyhrabávají si podzemní nory nebo odpočívají v bažinách, aby si zachovaly chladnou hlavu během horkého dne a aktivní jsou v noci, kdy tráví čas hledáním potravy. Živí se listy, plody a výhonky rostlin, občas živočišnými zbytky. V jejich biotopu je malé množství vody, většinu jí přijímají z potravy. V zajetí jsou živeny ovocem a zeleninou, stejně jako rostlinnými peletami.





Samice kladou 9 až 25 měkkých vajec do důlku v půdě, který zahrabou a půdu udušou. Inkubace trvá 6 až 7 měsíců.
Tato želva patří mezi nejdéle žijící tvory na světě (až 160 let). Délka krunýře je až 120 cm a váha až 200 kg. Je druhou největší suchozemskou želvou. Karapax je hnědýa má tvar vysoké kopule. Mohutné nohy slouží také jako opora těžkého těla. Krk je dlouhý, což pomáhá želvě využít větví až do 1 metru od země jako potravy. I když jsou typicky pomalé a opatrné, jsou schopny značné rychlosti. Jsou také vynikajícími plavci.





V průběhu 18. a 19. století jejich počet poklesl v důsledku lovu a sběru vajec. Na některých ostrovech byly již vyhubeny. Dnes jsou vyhubením ohroženy. V poslední době jsou na trhu se zvířaty stále více k dispozici.
(zdroj informací: článek Wikipedia - upraveno)


PŘÍRŮSTEK U NOSOROŽCŮ

10. srpna 2017 v 8:32 | správce safariparku |  NOVINKY
Jednou z událostí posledních dnů je příjezd nové samice nosorožce tuponosého Gamby. Je to nová posila pro naši nosorožčí skupinu. Uveřejňuji její první fotky.






Lenochodi mají kámoše

9. srpna 2017 v 21:33 | správce safari |  NOVINKY
Novinka dnešního dne - nový lenochod, čerstvě nafocený. Jmenuje se Pablo a je to "tříprsťák". Dorazil k nám koncem července.


Srpen - vše teprve přijde

9. srpna 2017 v 21:16 | správce safariparku |  NOVINKY
V srpnu jsem zatím nenapsal ani čárku, což je zapříčiněno pořizováním zásoby fotografií pro budoucí články, takže již zítra pravděpodobně zvolna budu pokračovat v naplňování expozic i v novinkách.
Jinak přesto, že jsem neplánoval pořízení novývh zvířat dříve než v poslední čtvrtině roku, před několika dny přibyl nosorožec tuponosý (samice - starší model Papo). Pokud mi zbude trocha času, tak již představím již během zítřka.

PAVIÁN PLÁŠTÍKOVÝ

21. července 2017 v 22:49 | Safaripark Press |  AFRIKA



Již druhý rok u nás žije samice paviána pláštíkového Hama. V posledních měsících vedení Safariparku zvažuje k Hamě pořídit další jedince a vytvořit tak menší rodinku či spíše skupinku těchto opic pro africkou expozici.
Paviáni pláštíkoví obývají skalnaté hory Etiopie, Súdánu a Arabského poloostrova. Živí se rostlinnou i živočišnou potravou. Žijí v tlupě, která může mít až 100 členů, kde vládne neomezeně vůdčí samec. Má takovou autoritu, že může pouhým pohledem, gestem či hlasovým projevem ukončit i rvačku podřízených samců. Každý ze samců má svůj vlastní harém samic (až po deseti samicích), které si vybírá už mladé a sám si je vychová. Mají na 60 dorozumívacích zvuků. Jsou velmi odvážní a zaleknou se málokoho.




Samci dosahují hmotnost 20-30 kg, samice 10-15 kg, délka těla okolo 76 cm. Mají krátké končetiny uzpůsobené k pobytu na zemi (šplhat umějí, ale nejsou příliš obratní, na zemi se pohybují rychleji). Barva srsti je šedavá, samci mají stříbřitou hřívu.
Samice je březí přibližně 190 dní po kterých přivádí na svět jedno osrstěné mládě.
V přírodě se dožívají 25 let, v zajetí až 37. Pavián pláštíkový patří mezi málo dotčené druhy.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)


VIDLOROH AMERICKÝ

20. července 2017 v 23:47 | Safaripark Press |  SEVERNÍ AMERIKA


Vidloroh je nejrychlejší savec Severní Ameriky, který představuje přechod mezi jelenovitými a turovitými.Žijí na Velkých pláních, vyskytují se až do Skalnatých hor a polopouštních oblastí na jihozápadě USA a na severu Mexika.
Vidloroh je vysoký v kohoutku kolem 1 metru, dlouhý do 140 cm a dosahuje hmotnosti až 60 kg. Tělo má porostlé světle hnědou srstí, břicho a spodní části hlavy a krku jsou bílé. Ocas je obklopen dlouhými bílými chlupy,v případě ohrožení se naježí, což je varování pro ostatní členy stáda. Své vidlicovitě rozvětvené rohy, jejichž konce jsou ohnuté dozadu, na rozdíl od jiných rohatých sudokopytníků každoročně shazuje. Samci se od samic liší černým zakončením čenichu a delšími rohy. Vidlorozi mají výborný zrak. Na vzdálenost 8 kilometrů dokážou běžet rychlostí 65 km/h díky velkým plícím, objemnému srdci a široké průdušnici. Dožívají se 10 let. Vidlorozi jsou přežvýkavci. Spásají traviny a větve keřů, v případě nedostatku i kaktusy. Velmi dobře snášejí žízeň.




Říje probíhá od září do poloviny října, kdy kolem sebe samci vytvoří skupinu tří až čtyř samic. V květnu až červnu se rodí mláďata, většinou dvojčata, která váží přibližně 2 kg. Matka je rozmístí do úkrytů vzdálených od sebe asi 100 m, kam je chodí kojit. Jestliže je jedno mládě napadeno predátorem, druhé tak má šanci uniknout. Samečci mají našedlou srst, jež po třech měsících zhnědne. Do jednoho roku se objevují rohy.




Vidlorohy potkal podobný osud jako bizony. Když se na americký Západ dostali první běloši, za jedno století se díky vybíjení početní stavy vidlorohů snížily ze 40 milionů na 19 000 kusů. Byla naštěstí včas přijata ochranná opatření, díky jimž se jejich populace začala opět zvětšovat (v současnosti čítá kolem 400 000 vidlorohů).
V Safariparku pod Klíčem lze spatřit trojici vidlorohů, která obývá v severoamerické expozici výběh prérie společně s bizony. V příštích letech bychom rádi doplnili toto trio o další jedince.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)



KROKODÝL MOŘSKÝ

18. července 2017 v 10:34 | Safaripark Press |  AUSTRÁLIE


Krokodýl mořský je největší z žijících krokodýlů. Průkazně byly zdokumentovány exempláře dlouhé 6 metrů a vážící kolem 1 tuny.
Jak už název druhu napovídá, je domovem zejména v přímořských oblastech, nemá ale problém žít i ve vnitrozemských řekách a bažinatých oblastech často až mnoho set kilometrů ve vnitrozemí.




Jeho oblastí rozšíření je východní břeh Indického subkontinentu, Srí Lanka, prakticky celá Zadní Indie zahrnující Bangladéš, Barmu, Laos, Thajsko, Kambodžu, Vietnam a Malajsii. Dále Filipíny, Indonésie, Brunej, Papua Nová Guinea, Palauské a Šalamounovy ostrovy, souostroví Vanutu, Nové Hebridy a severní Austrálie.Zprávy z 18. století hovoří dokonce o pozorování zřejmě náhodných tuláků na japonském vulkanickém ostrově Iwo Jima, souostroví Rjukjů a dokonce u hlavního japonského ostrova Honšů. Spekuluje se i o historickém sporadickém výskytu v jižní Číně a dokonce na Seychelských ostrovech v Indickém oceánu. To je ale minulost. V mnoha uvedených státech jsou jeho stavy značně zredukovány, například v celém Thajsku přežívá jen posledních několik desítek kusů.




Počet těchto krokodýlů je v současnosti odhadován na 200 - 300 tisíc jedinců. V Austrálii je to 100 - 150 000 ks, poměrně dobrá situace je i v Papui Nové Guinei, kde jsou aktivní ochranářské projekty úspěšné a přinášejí výsledky. Tím se inspirovala i Indonésie a výsledky jsou též patrné.




Přestože má krokodýl mořský na zadních končetinách mezi prsty plovací blány, plave pomocí vlnění svalnatého ocasu. Dokáže uplavat vzdálenost více než 1000 km po moři. V potravě není vybíravý. Mláďata se zprvu živí hmyzem, měkkýši a pulci. Dospělí loví malé kraby, želv přes obojživelníky a ryby až po velké savce. Na kořist útočí z vody, rychle ji popadnou, stáhnou do hloubky a utopí. Krokodýli loví kořist také zespoda ve vodě a útočí na měkké břicho. Do kořisti se zakousnou a čelistmi a otáčením z ní rvou kusy masa. Krokodýl mořský útočí i na člověka, ročně má na svědomí kolem 300 životů.




Samice krokodýla mořského dospívají v 10 letech, samci kolem16 let. Samice klade až 60 vajec, která zahrabe asi 0,5 metru hluboko do bahnité půdy, 50 až 60 metrů od břehu toku nebo nádrže. Na snůšku navrší kupu listí, větví a bahna vysokou 1 m a v průměru měřící až 9 m. Toto hnízdo hlídá až do vylíhnutí mláďat, ukrytá v louži, kterou si vyhrabe ve vlhké půdě. Mláďata se z vajec líhnou obvykle po dvou měsících, v nepříznivých podmínkách později. Matka střeží mláďata, která měří kolem 25 cm, po několik dní.
Vzhledem ke své velikosti nebývá krokodýl mořský často chován v evropských zoo a privátních chovatelských zařízeních.
V Safariparku pod Klíčem je k vidění od července 2017 velký samec tohoto krokodýla Gaos a o poznání menší a mladší samice Gamera, která u nás žije již delší dobu.

(zdroj informací pro článek: Krokodýlí zoo Praha a Wikipedia)



Australská expozice a novinky

16. července 2017 v 22:41 | Safaripark Press |  NOVINKY
Vzhledem k tomu, že americká expozice je již otevřena a novinek není zrovna málo, rozhodl jsem se pro otevření australské expozice. Nejde o tak velkou expozici, jako je Afrika či Asie, ale nezajímavá určitě není. Dnes se mi podařilo získat druhého krokodýla mořského ( Ravensburger - Tiptoy), takže úplně prvním druhem bude tento plaz. Dalšími druhy australské expozice budou během léta klokani, emu, kasuáři, agama, kakadu žlutočečelatý, koala, ďábel medvědovitý a ptakopysk. V záměru pro září je ještě wombat, ale zatím nebudu předbíhat.
V africké expozici přibyl čertvě nový samec lva, v jihoamerické zase lenochod.
Pokračovat se bude i v zasidlování stávajících expozic : a tak se objeví v severoamerické expozici slíbení vidlorozi a bizoni. Africká expozice představí paviána pláštíkového, mandrily a poměrně početnou skupinu hrochů. Takže je na co se těšit.

KOJOT PRÉRIJNÍ

13. července 2017 v 20:29 | Safaripark Press |  SEVERNÍ AMERIKA


V severoamerické expozici nemůže chybět typická šelma, kterou je kojot. Vedle bizonů, vidlorohů a psounů je to vlastně další nejtypičtější obyval severoamerických prérií. Momentálně mohou návštěvníci spatřit samici s mládětem.
Kojot prérijní je psovitá šelma, jejíž jméno pochází z aztéckého slova coyōtl. Je vysoký v kohoutku 60 cm a dlouhý 100 cm a váží až 20 kg. Kojoti dříve žili na skalnatých rovinách v severním Mexiku, odkud postupně pronikli dále na sever. Dnes je nalezneme v celé Severní Americe, od pouští a polopouští na jihozápadě až po Aljašku.
Kojot loví hlodavce, malé ptáky, různé vodní živočichy, ale i vidlorohy. Dokáže vyvinout poměrně velkou rychlost, na vzdálenost 1,5 km až 48 km/h a na kratší i více. Živí ale i zdechlinami, v blízkosti lidských sídel požírá odpadky. V nouzi se dokáže spokojit jen s trávou a ovocem.




Kojotí říje probíhá od února do března, samci mezi sebou bojují, konečná volba však závisí na feně. Vzniklé páry spolu zůstávají po celý život. Před porodem si samice za pomoci partnera buduje doupě jako útočiště pro ni a pro štěňata. Někdy kojoti obsadí jezevčí nebo liščí noru. Po 9 týdnech březosti vrhá fena 4 - 10 mláďat, která kojí 7-10 týdnů. Ve stáří 3 - 4 týdnů jsou štěňata schopna přijímat pevnou stravu. Samec se stará o potravu a hlídá okolí brlohu. Dovnitř ale nevstupuje. Do dosažení dospělosti (20 měsíců) doprovázejí mladí kojoti rodiče, pak se osamostatňují a zakládají si vlastní rodiny.




Kojoti žijí v párech nebo v rodinných smečkách. Hlídají hranice svého teritoria, jež si značkují močí a trusem.Kojot v mytologii Indiánů často vystupuje jako šprýmař, potměšilý šibal, který na jedné straně ostatním tvorům pomáhá, ale na druhé si z nich tropí nejapné žerty nebo se je snaží přelstít, aby získal to, co chce. Ne vždy mu ale plány vyjdou. Některé kmeny indiánů ho považují za stvořitele světa. Podle Navahů kojot přinesl na svět smrt, aby zabránil přelidnění. Kojota uctívali také Aztékové, a to v podobě božstva hudby a tance jménem Huehuecoyotl "Stařík kojot". Slovo kojot pochází z aztéckého jazyka nahuatl, kde má podobu coyotl. V aztéckém umění se často objevuje motiv kojota na péřových mozaikách, sochách, reliéfech či ilustracích v kodexech.
Bílí farmáři jsou ale názoru, že kojoti jsou úhlavními nepřáteli jejich stád dobytka a nemilosrdně je střílejí. Ročně je tak zabito na 90 000 kojotů. Ve skutečnosti kojoti napadají ovce a telata pouze tehdy, není-li v oblasti dostatek potravy.

(zdroj informací: Wikipedia - zkráceno)


MEDVĚD KODIAK

13. července 2017 v 18:56 | správce safari |  SEVERNÍ AMERIKA


Medvěd kodiak byl chován v Safari pod Klíčem již od počátku jeho existence a nejinak je tomu i v našem následovnickém safariparku, kam původní kodiaci přešli. Samec Bodie i samice Agatha se neztratili, ale jsou stále zde. V safariparku k nim přibyla další mladší medvědice. Jmenuje se Angelina a vedení safariparku si od ní slibuje odchov mláďat. Agatha je už poněkud starší dáma, která je vůbec naším prvním kodiakem a v současné době si užívá medvědí důchod v samostatné ubykaci.




Medvěd kodiak nebo jen jednoduše kodiak, je nejen největší poddruh medvěda hnědého rozšířený pouze na ostrově Kodiak u jižního pobřeží Aljašky, ale i jedna z největších suchozemských šelem planety.
Kodiak je spolu s ledním medvědem největším žijícím zástupcem své čeledi. Často bývá i více než 3,2 m dlouhý a mnohdy váží i více než 780 kg. Vzhledově se nejvíce podobá medvědu hnědému kamčatskému, od kterého se liší velikostí i o něco tmavším zbarvením srsti.




Žije samotářským způsobem života a brání si rozsáhlé teritorium, které je však díky vyšší dostupnosti potravy nejmenším v porovnání s jinými medvědovitými šelmami. Průměrná hustota populace je 285 jedinců na 1 000 km2. Kodiak je všežravec a většinovou část jeho potravy tvoří rostlinná strava. Živí se rostlinami, lesními plody, rybami, občas útočí i na mnohem větší zvířata, např. na jeleny nebo hospodářský dobytek až do velikosti tura domácího.
Kodiak se páří během května a června a se svým druhem zůstává obvykle několik týdnů. Samice rodí během nepravé hibernace (zimního spánku) 2-3 mláďata.




V současnosti jsou všechny populace medvěda kodiaka zdravé a schopné rozmnožování a v některých lokalitách se jejich početnost stále výrazněji zvyšuje. Počet volně žijících jedinců však není zdaleka tak vysoký, a odhaduje se průměrně na 3 500 kusů. I přesto je ve většině lokalitách povolen odstřel a každoročně bývá zabito zhruba 180 jedinců, z čehož bývá až 75 % samců.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)



LEV BERBERSKÝ

12. července 2017 v 21:44 | správce safari |  AFRIKA


Lev berberský je v přírodě již vyhynulý poddruh lva. Lev berberský se v minulosti vyskytoval v severní Africe ve státech Maroko, Alžírsko a Tunisko. Zde obýval především lesnaté kopce a hory v pohoří Atlas. Pro svůj majestátný vzhled a hustou hřívu byl lidmi po staletí pronásledován a loven. Od roku 1962 nebyl zaznamenán jeho výskyt v přírodě. V současné době jsou lvi berberští rozmístěni pouze v zoologických zahradách a v soukromých chovech.




Všichni čistokrevní berberští lvi, kteří jsou dnes chováni v zajetí, jsou potomky lvů ze soukromé menažerie marockého krále v Rabatu. Je tedy nesmírně těžké dávat dohromady nové, nepříbuzné páry. Mnohde se objevují jejich kříženci.




Tento poddruh lva má žlutohnědou srst. Samci mají mohutnou hřívu, která u některých jedinců zasahuje přes břicho, až do slabin. Na konci ocasu má lev chomáček chlupů hnědé barvy. Výška v kohoutku je u samců 90 - 100 cm, samice jsou o něco menší než samci. Délka těla u lvic je až 250 cm, u lvů až 280 cm. Samci dosahují hmotnosti až 190 kg, samice 160 kg. Délka březosti lvic je kolem 110 dnů. Následně rodí 2 - 4 mláďata.





Lev obecně je jediným sociálním druhem z kočkovitých šelem, žijícím ve smečkách. Základem smečky je skupina příbuzných samic, ke kterým se přidává jeden nebo více jim nepříbuzných samců. Většinou se z celé samčí skupiny ve smečce rozmnožují jen 1-2 nejsilnější samci.




Lvi jsou hlavně nočními predátory, loví ve smečkách, složených převážně z mladých lvů i lvic. Celý lov je dokonale koordinován. Část lvic štve vybranou kořist a zbytek tlupy útočí ze zálohy. Lev se kořisti pověsí na krk a silným stiskem do oblasti průdušnice jí zabrání v dýchání. Živí se převážně antilopami, zebrami, buvolci a prasaty bradavičnatými. Z větších zvířat útočí na mláďata žiraf, hrochů a slonů. Potravou mohou být i ptáci, hlodavci a plazi.
Safaripark pod Klíčem chová v současnosti skupinu těchto lvů, mezi nimiž je chována i jedna zcela atypická bílá berberská lvice, jejíž potomek toto zbarvení zdědil. Kromě berberských lvů je u nás chována smečka východoafrických lvů, která bude představena samostatně. MrkajícíSmějící se

(zdroj informací pro článek: zoo Liberec a Wikipedia)



VLK HŘIVNATÝ

12. července 2017 v 17:44 | Safari Press |  STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA


Vlk hřivnatý ( také pes hřivnatý), domorodci zvaný jako "Guarou", je psovitá šelma obývající Jižní Ameriku, především území Brazílie, severní Argentiny, Paraguaye, jižní Bolívie a jihovýchodního Peru. Jeho domovem jsou křovinaté lesy a savany s bažinatým povrchem a bujnou vysokou vegetací.
Vlci hřívnatí dorůstají délky 95-107 cm, s ocasem dlouhým 35-49 cm. V kohoutku měří 70-90 cm, váží 20-25 kg. Svým vzhledem vlk hřivnatý připomíná spíše lišku s extrémně dlouhýma nohama a nápadnou hřívou přes ramena. Dlouhé nohy mu umožňují vidět přes vysokou trávu, zkosené drápy usnadňují pohyb v bažinatém prostředí. Je mimochodníkem. Je znám pro svůj silný zápach a někdy se mu pro to říká skunčí vlk.




Samec a samice obývají společné teritorium ale většinou se setkávají pouze v době páření. Páření probíhá na konci jara, 2-5 mláďat přichází na svět v průběhu srpna a září. Mláďata dospívají v jednom roce. Dožívají se asi 16 let. Vlci hřivnatí jsou monogamní, na celý život mají jednoho partnera.
Vlk hřívnatý je všežravec. Loví menší a střední savce jako jsou hlodavci (morčata, zajíci), dále pak ptáky a ryby. Přes 50 % jeho jídelníčku tvoří rostlinná strava - cukrová třtina, různé hlízy a ovoce (zvláště vlčí jablko - Solanum lycocarpum). Široké patro tlamy mu umožňuje drtit ovocné plody. Loví především za soumraku a v noci.
Dle IUNC jde o téměř ohrožený druh (Nearly Threatened), který může být v blízké budoucnosti ohrožen vyhynutím, ale stále ještě nesplňuje podmínky pro zařazení do stupně ohrožený.
V jihoamerické expozici momentálně mohou návštěvníci vidět samce Archibalda, kterého jsme získali z Německa. V současnosti je řešena otázka pořízení samice vlka hřivnatého.

(zdroj informací pro článek: zoo Liberec a Wikipedia)



MRAVENEČNÍK VELKÝ

7. července 2017 v 23:28 | Safari Press |  STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA


V jihoamerické expozici nemůžou chybět mravenečníci, přesněji mravenečníci velcí. Momentálně u nás chováme samce Koliho, samice Antru a Pellu a jedno mládě jménem Stan.



Mravenečník velký je největší druh mravenečníka obývající pastviny, listnaté a deštné lesy Střední a Jižní Ameriky.
Dorůstá až 2 m na délku, hmotnosti až 65 kg a ocas měří 90 cm. Má velmi husté a drsné chlupy, které jsou nejdelší na ocase. Mravenečník velký je zbarven šedě nebo hnědě, charakteristickým znakem je černá protáhlá skvrna, bílý ramenní pruh, masivní končetiny s třemi ostrými drápy, trubkovitý čenich a malý obličej s drobnýma očima a ušima. Jeho tenký jazyk je až 60 cm dlouhý, velmi rychle jím kmitá a při lovu potravy ho pokrývá lepkavá slina, zachycující drobný hmyz, hlavně mravence a termity. Pro hledání potravy používá svůj dobře vyvinutý čich. K potravě se dostává pomocí ostrých drápů, kterými rozbíjí termitiště a mraveniště. Mravenečník nemá žádné zuby. Nahrazují je výrůstky v ústech a ve svalnatém žaludku.




Mravenečník většinu roku žije samotářsky. V blízkosti lidských obydlí je aktivní převážně v noci, v odlehlejších oblastech spíše ve dne, přičemž často odpočívá ve stínu stromů a keřů, v opuštěných norách nebo dutinách. Při spánku si tělo přikrývá svým dlouhým a huňatým ocasem. Při chůzi došlapuje na klouby prstů, aby chránil před opotřebováním dlouhé drápy.
Samec mravenečníka velkého se před pářením samici předvádí a čeká na samiččino svolení se s ní spářit. Samice po 190 dnech březosti rodí mládě vážící kolem 1,3 kg. Prvních týdny přečkává na zádech matky, která jej takto přenáší. Samice ho odstavuje zhruba v 6 měsících. Pohlavní dospělosti dosahujeve věku 2,5 až 4 let. Mravenečník velký se může dožít až dvaceti pěti let.
Pokud se cítí mravenečník ohrožený, postaví se na zadní končetiny, přičemž mu ocas pomáhá na udržení rovnováhy a velice rychle začne sekat svými ostrými drápy, což může být pro jeho predátory, které tvoří kočkovité šelmy jako např. jaguár nebo puma velice nebezpečné. Většinou tedy tento obranný manévr uspěje.
Mravenečníky velké nejvíce ohrožuje hromadná ztráta lokalit, ale také lov. V současné době patří podle IUCN do kategorie zranitelných druhů.

(zdroj informací: Wikipedia)


Kam dál